Zatím co se dívám z vlaku a smím jen zamávat, vagon mýho života šoféruje někdo docela jiný. Málem bych přeslechl za zády adolescenty: Ten stále machrující deváťák je asi měkota, když se na ulici holce ani nepodívá do očí.
Doufám, že prof Terzaghimu, jakožto zakladateli půdní mechaniky někdo pěkně spočítal kubatury zeminy navždy kryjící jeho rakev bezpečně uloženou do nezámrzné hloubky kdesi v Americkém státečku Maine.
Společnost přátel žehu bude brzy na světě drahně let a když už jsme, čtenáři, u toho, kdo asi v krajině vystaví nové hřbitovy? Krajinní inženýři? A budou vůbec ještě tyhle svatostánky smrti, pozdně moderní pohřebiště vůbec potřeba? Neprotlačí mezi paragrafy ta archaická klika žeh?
Není-li žalobce, klidně dám, coby novodobý Marcus Porcius Cato, pomyslnou ruku do ohně na obranu vymírajícího cechu rakvářů.
A co ty, čtenáři, kdy naposledy jsi pomyslel na svoje poslední záškuby?
Strnulost údů, skelnatost očí, modrání ušních lalůčků?
Žádné komentáře:
Okomentovat