Stojím při starým rybníku, malá terénní deprese za starými Holicemi. Ještě jako mrně drandím nekonečnou polní cestou z makadamu. Při Blažkovci pár osik, vrb a mohutný železobetonový požerák. V křovinách pupkatí rybáři a od cesty pláž z navezeného písku v jinak opukové baště české křídové pánve, čistě labského vývoje. Ovšem co by to bylo za předpisovou východolabské tabule bez kvartérních sedimentů, že?
Bodří bratři Doupovcovi zdvihali kousky železa, aby jejich desetileté paže poznali i něco k chloubě pod kůží. Stará paní Prokopcová, která přišla o manžela příliš brzo a jíž nechal syn za domem na zahradě rozestavěný dům z cihel. I dnes, snad po třiceti letech je vidět základy a příčky suterénu. Naší babičce se nad zahradu nakláněla ohromná vrba, která by záhonky s bramborami a angrešty zalehla jak deka vojína Dobeše. A to ještě nemluvíme o kočkách, kterých bylo po celém rajonu nepočítaně. Dvakrát za pětiletku někdo zapálil za jezedéčkem stoh a když přikráčel opadavý podzim, místní mládež stopovala traktory, aby se pak mohla vozit s leckterým řidičem družstva po poli.
Jaký by to ale bylo vyrůstat ve městě? Jako dítě nepoznat vojtěšku od tritikale, pětkrát za sezonu neokopat brambory, nesušit mátu a neprojet okres pro první třešně?
Rozvázat uzlík důvěry mezi kolíbkou, ornicí a dřevěným futrálem?
Žádné komentáře:
Okomentovat