Strojové foukání na kořeny

Zadýchaný noční autobus sviští Rooseveltovou ulicí. Boční blinkry pableskují ve výloze národní banky, připomínají sypající se zlaté mince, jaké znáš, čtenáři, z dětských pohádek a nálezů gotické krajiny. Egon se malátně opírá čelem o zarosené sklo vozu (v rozjezdu se dýchá) a po paměti otevře oči. Kaplanovy oči ze zastávky zaostří k Egonovi a oběma začnou cukat koutky. 

Zabiják docela ví, kde se ukrývá femme fatale lesnické typologie. To by nevadilo, protože profesor Zlatník, zlaté tele, položil základy zatraceně hluboko a strážci zaprášených standart při předávání tajemství typologického génia loci už jen opakují opakované, vyprávějí vyprávěné, žvýkají rozžvýkané. Za sto roků si už pravěké hercynikum na sníh ani nevzpomene, ale ty čtenáři, ty se ještě zachránit můžeš. Spásou je stejně tak profesor Čermák, který oživí nejhlubší vášně tvých snů.
Strojové foukání na kořeny.

Z výkladu lze tušit suchoparno uhelné pustiny a na jazyk nasedající prach. Chvíli poté i tísnivost jedlí vydřevených štol sfáraných překopem ve sloji. Dnes ovšem každý těžař ví, v čem tkví jedinečnost Páchníka hnědého či Jasoně dymnivkového. Mít tak dobrý olympus a matrici krahujkování...
Vojta se už zase zasnil. Jeho první senzorické zkoušky katapultovaly  mladého vinaře na krajskou výstavu vín. Mladé víno z vinařství Vnitroblok jen potěší. Nebýt provizorním rybářem, zatímním vinařem, doživotním ajťákem, repetitivním hercem, vzácným kytaristou a věčným člověkem, už dávno by se přihlásil na doktorské studium ornitologie. Moc dobře ví, co je na krahujci nejkrásnější. 

Egon si do scénáře zapíše pár drobností, ale v posledku svoje víčka neudrží.

Pracovní název: Život

Poslední sobotu v květnu jde Katka k oltáři, do té doby nepojí jedinou hranolku.
Už brzy obuju své modrobílé sporteny a neuměle zabruslím. Jizerky, pěticestí?
Přechod křižovatky Na Brně musíš jednou, čtenáři, navštívit. Podchod neledajaký.
Zírám do klíčový díry světa a nervozně hladím poholený zátylek. Brzo se obarví černou.
Dny plynou a sliny se sbíhají.
Sedím na lavce za Ivanským jezerem a slyším kaluž zamrzat. Když posadím starou fed trojku na omšelé zábradlí, západky času přejdou v dotek.
Je mi dvacet jedna let a cinkle užasle zírám na Jelení most v Písku, na kterém na krátké lokte bojují na smrt znavení vojáci. Náhle jeden žbluňkne do vody.
Na Eliščině nábřeží v šest ráno podupává hlouček natěšených plavců. Pro mlhu není vidět, kyneta mocného Labe přechází v mohutné zděné opevnění.
Podvečer v Neratově: bereme stopaře a ve stošestce je nás najednou místo pěti sedm a přejíždíme zamrzlý hřeben. Další den na Plasnickém Špičáku Jára hladí kůru jasanu, který lituje. Schází na chalaru. Můj dvojník na tomtéž místě očima hladí nahý gabrodiorit a tuší dlouhé jehlice labradoritu.
V podhůří je už po smrákání. Do poldru Pod Borkem2 leze chlad.
Hana si ohřívá čaj. Plete mi svetr a zabalena v červené deky myslí na svoje syny.

400 km bedněního

V loketní jamce mi zasychá vpich. V krabičce od čaje se hromadí proštípnuté občanské jízdenky dopravního podniku Hradec Králové. Pod partyzánským vrchem kreslím průlehy, jistě leckterým domorodcům Šluknovského výběžku jednou zachrání kurník nebo garáž.
Světlá výjimka? Tmavé pravidlo. Základní principy lexikální komplementarity.
Na PP Na Plachtě lehce taje sníh, hned při hranici nový rezort pro vyšší střední třídu.
A najednou z příliš hlučné samoty slyším nadávat Hanťu, jak při lisování reprodukcí těžkých frajerů evropské malby opíjí se džbánem piva a za bzukotu mračen masařek, které dosedají a opět vzlétají ze zakrvácených cárů papírů z masen a jatek, je proti své vůli vzdělán.
Stejně tak já držím v patrnosti těžké frajery české ekologie, geomorfologie a hrazenářství. Lacina, Buček, Demek, Laštůvka, Šálek, Hanák a samozřejmě i  Mojmír Opletal, který vlastníma rukama geologicky zmapoval deset tisíc čtvercových kilometrů, čtenáři.
Na rozdíl od Hanťi jsem já proti své vůli vzdělán ne v krajině české, ale moravské.
Abychom nezapomenuli: 18. září 1916 se protrhnula hráz přehrady na Bílé Desné. Život vzala šedesáti lidem, třem stům majetek a tisícovce zaměstnání. Jediná přehradní katastrofa toho druhu u nás. To je ovšem jen málo proti důlnímu neštěstí z roku 1892, kdy posledního května na dole Marie v Březových horách důlní požár připravil o život 320 otců, kteří se ze čtyřsetkilometrového bludiště o 32 patrech už nikdy nepodívali na světlo světa.