Ohmatáváš jizvu

Sedíš v malým koutě nálevny čtyřka, v loubí kdesi pod zemí, a čteš.
O věčným odcházení, promluvách, domluvách, připravených hrobech, nekonečnosti lkaní a teď to přijde: o tušení amputované končetiny.
Najednou z bublajícího randálu hudebníků v těžkých botách a barevnými číry vyletí tělo a za ním s napřaženou rukou další. Tolik sprostých slov by ti vystačilo na dekádu.
Devatenáctiletý barman v zámlce hledí na tu spoušť krve a střepů.
Vzpomínáš, čtenáři, na starýho Zdenála, co nad ránem třískal do kytary:
"... chtěl bych mit kapelu, ze samejch pankáčů, já bych s tou kapelou přijel k vám před dum..."
Odklikneš čtečku ke spaní, poručíš si malý a i přes šest zdí uznáš, že odbíjí půlnoc.
Pustou nocí se sklem v ruce couráš před soutokem Orlice a Labe. Labe je zde, u jezu Hučák na prahu dospělosti, vždyť už za 27 km, hned pod Pardubickým zámkem naplní svoje první zdymadlo a poveze škytající remorkéry skoro dalších tisíc kilometrů až po slovutný Hamburk.
Když se naposledy ohlédneš, popatříš na bronzové sousoší dvou milenců od Josefa Škody. Věrně si hledí při soutoku do očí již úžasných 84 let.

Zeptej se táty

Je ti šest a couráš se po panelce u rumiště, kdesi na jihu Javořích hor, u Janoviček
Naše táborová kuchařka, stará paní, při procházce lesem noří ruku do mraveniště a vřele se usmívá, jak jí mravenci pomohou dostat revma z kolen. Trháš truskavec a ostružiny na čaj, rozliješ ho a jste bez bodů.
Pak ti jen zuřivě pípá v hlavě a hodinu a půl přerývaně spíš, než dojdeš.
Když otevřeš dveře kanceláře, za rohem slyšíš smích, Katka Moravcová, interním systémem jmenovaná KaMo se zasměje. Další fígl na konto JaLo. Přebíráš gesci revitalizací po MaSu u firmy MiSi s potomky MaSi, TeSi a PrSi.
"Jestli nechceš, aby tě dnešní mladí spláchli, musíš to udělat tak, aby splachovali pro tebe."
Poví ti zkušený architekt a znovu si přihne skotské. Na králíkárnách si napakoval a teď pro umčo našel buňky pro svéráz.
Nemuselo by být vše ku smíchu ovšem když Kaplan poznal další zákoutí arzenálu Šmírbuchu jazyka českého, nemohl své bránici nijak odolat, stejně jako ty.
A vůbec.
Jak by člověk mohl žít, kdyby se měl pořád jen těšit na bídu, k níž bude před smrtí přinucen?
Zeptej se táty.

Smrkové jaro

Jak to umí Patrik Ouředník

To při mluvení hlahol lidský bývá jest tak různý a toliko zevní podobností nadaný, že dva stejné hlaholy vlastně nejsouť: ti mluví tlustě jako kamenů válení, a jiní tence, jako by řídkého bláta neb drti utrušovali; ti jinochům zeleným, oni zas více kurvám se přitom podobají; jiní zas nechávají, aby jim z hrdla hlahol se valil, jako by hoven byli sudové plní, a čep upadl; ti zas hledají, jak pomoci svému hlaholu k lepší hladkosti činiti, ale ouha to zmáhají a z většiny jen oči třeští; oných manýrové jsou na zrak příjemní, ale na omak plní trnů a bodláčí; těm zas se hlahol klátí jako rákos v obdlužném mluvení, a podobně ledví jejich a myšlení tajné; a jak to vše snášeti a pomíjeti mlčením?