To při mluvení hlahol lidský bývá jest tak různý a toliko zevní podobností nadaný, že dva stejné hlaholy vlastně nejsouť: ti mluví tlustě jako kamenů válení, a jiní tence, jako by řídkého bláta neb drti utrušovali; ti jinochům zeleným, oni zas více kurvám se přitom podobají; jiní zas nechávají, aby jim z hrdla hlahol se valil, jako by hoven byli sudové plní, a čep upadl; ti zas hledají, jak pomoci svému hlaholu k lepší hladkosti činiti, ale ouha to zmáhají a z většiny jen oči třeští; oných manýrové jsou na zrak příjemní, ale na omak plní trnů a bodláčí; těm zas se hlahol klátí jako rákos v obdlužném mluvení, a podobně ledví jejich a myšlení tajné; a jak to vše snášeti a pomíjeti mlčením?
Žádné komentáře:
Okomentovat