Man unmanned

My dear pursuer
yet again I stretch this wild eyed stripe of soily fabric all over facade of vision. You recognize shallow doze in every space, in any rupture of time between seemingly unmanned motions of the bleak anatomy do you? As ever it starts with a question. A question ruining shiny trays filled with noble facts, fading memory, eventually the questions themselves. Fabric is catching calming warmth. Anything better on call?

Undercover I get occluded with daily trafic. In transition I see all those shallow dozes of passengers waiting to get from A to B. But who is their watchman but me? I might let them dream in this alluring latency of tangible interspace. I might set the questions of ruin. But I'm gonna observe while my wild eyed stripe gets torn as the finest arachnal web and opens the gates for incursion of narcotic white.
Yet again, my dear pusruer, see my man anatomy unmanned.

Dlouhé vedení, vysoké napětí

Krajina už zase namrzá. Když máchneš kladivem do hlíny, pochopíš život malých vodních krystalů v pórech, hluboký spánek kořenů a stvolů. Není myslitelné čekat na sluneční svit, lákavé letní večery a v mezidobí topit jak pominutá v bezpečí domova, ve své skále.
Nepíše se mi to snadno, ale chovám ostré podezření všem, kteří nad zimou ohrnují nos. Ne proto, že brzy žádná nebude, ale proto, že odvracení tváře před tíhou skutečnosti je marnost. Stejně jako čekat jiný výsledek ze stejné metody. Chovám podezření ke všem ujíždějícím do teplých krajin, proklínajících všechny ty studené fronty, sněhové bouře a smrště, námrazy, ledovky, jinovatky, ledochody, inverze a kouřma. Jsme to ještě my?
Abychom se ale nemýlili, teplé počasí mě těší, jako jiné pozemšťany. Hádám ale, že kdybychom v Česku mohli vidět poctivou polární záři, bude chlad vzat pragmaticky na milost.

- - -

Ve spodních proudech pramenů Chrudimky lze nabrat tu nejčistší vodu. Nemůžou za to blízká Bahna ani Louky v Jeníkově. Filipovský pramen je jen náznakem toho, co se za sto kilometrů objeví u Pardubického zdymadla. A co to vlastně je, zarovnat potok už po kilometru v protitankový val? Jizvy z padesátých let jsou dodnes patrné. Ba víc, když se otěží tehdejšího násilí chápali ti nejmístnější.
U Kameniček by mohl být svět ještě v pořádku, své o tom věděl Antonín Slavíček, který si tak oblíbil místní břízy. Své o tom vědí i dnes u piva na místní centrále stejně jako husy za vsí nesvobodné v kovovém plůtku. Své o tom viz i ty, pilný čtenáři.
Když na moment ztratíš patrnost z úpornýho dnění, ucítíš na pozadí liščího ticha docela jasné napětí.

sir Sýr

V mých vyfénovaných snech je moře dveří vzhůru nohama. Králíci, jimž z papuly vyskakují klobouky a svlečky vážek. Samé mikrokosmy plazníků, zemníků, zimníků a vazníků. Otrlé kapky v sambách chlastu, říh, špulky od jogurtu, dlažby z pepita, sir Sýr.
V nahořklém bdění se snažím nevést zpožděnou korespondenci. Nejde to. Nad komíny mého spalování se objevuje vlečka, čekám na dostavník a v zívání zpívám, trochu v hlavě mám. Doutnám v haldách, potápím se do mrazivé rašeliny, rozpočtuju city. Jsme to ještě my, Arture?
V obdlužném zdání žiju nepravdu, souku se propustí v ústrety ovci a nočnímu třasu. Za trojitě dvojjedinou jednotou jsem si autopilotem a když se vteřinu nedívám do světel zhůvěřilýho nekonečna cesty, je nutné heldat bedekr s velkým B, podepsaný vlastním potem.
V nastrahnutých železech řeči jsme, čtenářové, zakuti všichni jako ekonom v dlouhém období.
Nemám stání a stále-li se ptáte, přeci se nestane taková věc, že by se stala!
Co mi to ale přišlo na jazyk?
Soukotě špulek od jogurtů, bublinky v šampaňském, velbloudi v hrbech?
Komu sir Sýr kvadraturou kruhu !