V mých vyfénovaných snech je moře dveří vzhůru nohama. Králíci, jimž z papuly vyskakují klobouky a svlečky vážek. Samé mikrokosmy plazníků, zemníků, zimníků a vazníků. Otrlé kapky v sambách chlastu, říh, špulky od jogurtu, dlažby z pepita, sir Sýr.
V nahořklém bdění se snažím nevést zpožděnou korespondenci. Nejde to. Nad komíny mého spalování se objevuje vlečka, čekám na dostavník a v zívání zpívám, trochu v hlavě mám. Doutnám v haldách, potápím se do mrazivé rašeliny, rozpočtuju city. Jsme to ještě my, Arture?
V obdlužném zdání žiju nepravdu, souku se propustí v ústrety ovci a nočnímu třasu. Za trojitě dvojjedinou jednotou jsem si autopilotem a když se vteřinu nedívám do světel zhůvěřilýho nekonečna cesty, je nutné heldat bedekr s velkým B, podepsaný vlastním potem.
V nastrahnutých železech řeči jsme, čtenářové, zakuti všichni jako ekonom v dlouhém období.
Nemám stání a stále-li se ptáte, přeci se nestane taková věc, že by se stala!
Co mi to ale přišlo na jazyk?
Soukotě špulek od jogurtů, bublinky v šampaňském, velbloudi v hrbech?
Komu sir Sýr kvadraturou kruhu !
Žádné komentáře:
Okomentovat