Ručku

Už si nepřipouštíš křivost kolejí
hukot brzd
drtivou následnost fyzickýho setkání

ze samé chemické příčinnosti
vlastního smýšlení

o to hůř v meziprostorech
transakčních časech
bezčasí
spečeném nepatřičnu
neprostornu

který překvapuje pukem v trávě
otiskama kočičích tlap na okně
mordou, ze které visí ztrávené pavoučí nožky

mhouříš
rozostřeně a nesouvisle
na pani co leští okno
a zdá se ti, jako by někdo zběsile zatáhl za ručku

Při polykání klíčů

Nejsi prokletá?
opatrně ohmatáváš stále méně zřetelný svět
a taky tě ubývá, není divu
kosti ohlodaných bříz
jehly drenážních per
za hladovým suknem dušné mraky

Usilovným nasloucháním tušíš
nakonec skončíš jako šedivý panák
v rohu podchodu za automatem
tlachající do zdi

O trajektorii víš
je zúžená rozšířenou realitou,
najdeš?
Rozhřešení je možná vepsané
v modrých pruzích na peřině
možná mezi nimi

Pak se ozve křupnutí
křehké rudé pečeti
blouznění bude k ničemu
na dně žaludku klíče
zpozorníš jako tolikrát
nejsi-li prokletá