Dneska mi to Jana řekla jasně. Když těch milimetráků donesu moc, zabalí si do ni svačinu (marně lomcuju veřejemi zinventarizované místnosti). Aby taky ne, vždyť v čase odpolední svačiny už je noc a v kolejích tramvaje číslo devět voda pro samý podzim nevysychá, mám na kahanu. Příští úterý budem na čtyřicet prvňáčků pasovat na krajináře, přichází silný ročník. Velká voda.
Stále si opakuju, že tady nejsme napořád, za každý vzdych abychom platili, nevyběhneme s tím trochu po česku, v přítomnosti zakovaná čtenářko?
Tento listopad je měsíc třicítkových milníků, jsem hrdej, že má moje alma máter viridis ve svým středu ženu, která po Havlových slovech neplive. Ale stejně je mi trochu úzko, kam se šinou dunící hnáty a náklad všemohoucího času. Na Karlovce proběhla okupace fakulty, to by u nás těžko mohlo být, v Brně všechno jen tak napůl. Moje sociální bublina se propadá do zimních mrákot, mně se vybuchujou v hlavě nápady. A to si to nemusím štrádovat z veřejný čítárny do domácí vyčítárny, doma je zima, ale co tabák, rezavec?
Na jaře jedu Upsalu a Atény, je třeba se připravit odborně, formálně i věcně. Roh hojnosti nebude přetékat věčně a něco mi říká, že bych, podobně jako ten, který hlásá mír a chystá válku, měl na rameno nainstalovat zpětný zrcátko, abych věděl nejen kam jdu, ale i odkud. Srdcová rowdie je v naději, mluvit se mnou nechce. Snad jako já s ní nedopadne taky Hanka s Honzou... dvě nahodile osamělý duše, který se stále mají jeden od druhýho co naučit. Zejména v případě, kdy přání není matkou myšlenky.
Žádné komentáře:
Okomentovat