Meziřádkem

Bejt pedel ženská, čtenáři, chechtám se do loken a potutelně mrkám rektorce na záda.
Ale nejsem a tak žadoním o milost než tělesnou.
Je už tma, za chvíli se zavírá univerzita a já jdu útočnou chodbou zcela sám.
Nerad bych tu strávil celý život, ale v mezidobí moje plosky nohou přeci jen vypouštějí drobné kořínky, které jednou závratně zbytní – stanou se mi osudem.
Už nejsem mladej soplák, co se drápe na maják jak umí. Od čerstvých studentů mě dělí půl druhé dekády a vlastně toho už moc společnýho nemáme. Blíž se vidím kantorovi dendrologie nebo dělníkovi, co celý den leze po střeše a sloupává letitou měděnou krytinu.
První červencovou dekádu balím kramle a hurá na PŠL.
Jak se má asi můj deník, čtenářko, ty víš, co jsem ti nechal mezi řádkem.