dis is mí

Milej čtenáři,
IK 2023 mě nabombilo na komoru, po dekádě jsem si připadal jako Bromden, kterej si pořád myslí, že není dost velkej. A McMurphy ho zatím sveřepě šťouchá do žeber a říká, že by unes' celej svět, kdyby chtěl a možná by i zdi kolem sebe rozboural. Dejchám.
Po loučení, kdy jsme se neměli objímat jsem se pro změnu vrátil do léta 2018 kolem Hlinenska za matkou krajinářů a coural se od lomu k lomu. V Lipnici večer pak přišla velká bouře. Blesky se metelily jako rozverný koťata, vítr a provazy deště mě mrskaly jako tělo bezcitný... až pozhasínaly docela všechny čajovky na rantlech a zbyly jen ty elektrický. Nebylo to ale nic proti bouři, která se odehrávala vevnitř, vysoké napětí a hodně pod tlakem, že jsem zapomínal dejchat. A tak jsem jen dejchal.
Třetí dějství se odehrálo ve Vršovicích, kde jsem se dal do luxování vlastního bordelu, kterej jsem si z vysavače sypal rovnou na hlavu. A cením si svý odvahy. Jak člověk dokáže věc tak velkou, jako je bejt sám sebou, milej Kene Kessey, náčelníku Bromdene, Ondřeji?
Tak velkou věc.
Bejt sám sebou.

Hora

Mé milé bublinky v šampaňském,
je to asi první kniha, u který pláču už od třetí strany, naprosto spolehlivě. Když jsem čelil truhle, ještě nevěda o věnování, dechu by se ve mně nedořezal. Čtyři dny před tím jsem se dojímal tanečním ztvárněním Schieleho autoportrétu a v zahradách snil o nekonečné závrati. Na Jizeře fičelo, lilo a tuze frišnělo, mezi světýlky a kartičkami emocí, bolest, zranění... a peří. Na stanici vysokohorský služby se ten večer topilo a spacák z karimatky sklouz'.
Ivy jsem se dočkat nemohl, jenže ráno, po bujarým večeru, kdy jí suverén nadal do opilejch kurev mi úsměv ztuhl. Následovalo velký pečování, švédský stoly, lux a broušení nožů. A ráno? Koukám ze čtvrtýho patra na stráň, která se zalívá deštěm, můj pletený svetr se mění ve strupatý zvířátko a už začínám pomalu nabírat.