Homo homini hlupus

Nazdar čtenáři,
je konec Movemberu, abych se nerouhal. Aby mě zakopali zvěři.
Šestý den pití.
Jak řekl kamarád: už to není ono. Už tam není láska. A medvídci.
Volně proložím útržky básně Mladost od V. Holana.

... jsou léta jako pěst
pod starším prstem jejich
máloco uhnětneš
z hlíny výčitek v dějích ...

Zase běhají staré obnošené modlitby. Vanitas vanitatum. Abyssus abyssum vocat.
Homo homini hlupus.(alej a jatka, pes)
Mám svátek: nasadit škrabošku a potoulat se trochu. Zimou.

... z vermutu ve vermut jež chutná potem vdovy
kterou jsi miloval pod černým sluncem bíle
a která jako ty se ptala kdo mi poví
kde bych se nalezla když nejsem ani chvíle...

Když jsem šel z tahu potkal jsem mladou ženu, která mi vkročila do cesty, pár vteřin na mě v úsměvu zírala a zeptala se jak se jmenuju. Nabídl jsem jí cigaretu, objali jsme se a šli každý svojí cestou.
Byly tři hodiny ráno a oba jsme měli dost. Jmenovala se Žaneta. A mířila do nejbližší putyky. (Kde měla směnu slečna Jana.

... u vytržení snad jak milenci se smějí
však touha cloní nás skrz svoje tajné jméno
že kde jsi nedopil oni se rozcházejí
s uzlíčkem slov jež řekli přes rameno

Po svém čtvrtstoletí poněkud počítám dny a je mi zima. Nebo jenom podobenství.
 

První chomáče světla

Krmím web haldou informací. Hovím si Xkem v sedm ráno a modulem průřezu.
Technická mechanika je kousavá mrška, přes noc se doba zakopané sekery vybarvila v loveckou sezonu.
V plném proudu.

Polospánkem zahlížím špinavé perspektivy, trochu začouzené. Shodím knír a bude po ptákách
Prý být mezi takovou společností není jen tak. Je v tom určitý závazek. Musím pochválit p. Čechova za brilantní vypravěčský um. Ne nadarmo jsem již před lety z malých úst zaslechl, že Čechov - mistr povídky.
Viz. Triumf
Běhal jsem okolo stolu a usmíval se:
Budu pomocníkem zapisovatele !

Kde s kým a za kolik.A za kolik.
Nechci být osobní, ne tady, čtenáři, ale možná...

Zkušená láhev dokáže vypít pijáka až do dna.
To je Žáček, jak všeobecně známo.

U Xka přestává foukat, začíná den. První chomáče světla se vedraly na zem.

Skoroafekt

Dlouho jsem ti neřekl, žádnej fór, čtenáři.
Tak se podrž. Anebo ještě ne.

Určitě o mně víš víc, než bys chtěl a vidíš to. Už se zas řítí fialové špageti. (měkký ý naschvál)
Kaštanový rájec. A angrešt.
(Mnoho okru namíchati)
Jen aby bylo mezi náma jasno... když řeknu mateřská školka myslím totok.

Vždycky jsem měl nejraději kurýra. (Courier)
Takže se skoro rozplývám, he.
Čtenáři abys věděl nepoužívám smajlíky protože je to jako dát do čaje sůl místo medu jestli mi rozumíš. Mluvit. Ale můžu ti říct, když si vzpomenu na včerejší klepání koberců nad ránem, musím se řehnit.

A jsme u toho fóru.
Ještě ne.

A taky, že bych ti chtěl říct všecko, co jsem doposud neřek.
Chápeš.

Teď ten fór, naživo ho říkám skoro v afektu:

Soňa říká, že se jmenuju Petr

Zápisník krášlí mi kožnatý list jinanu

Tak jako plod střídá květ a sníh zase listí. Podzim, znejistěn, přimluvil se za mé čtvrtstoletí dnes. Větráky se točí naopak, veverky stíhají divočáky, sojky míří za malíři, stoly pouští odnože, stmívá se už ráno.
Kdeže ! Za vteřinu neunikne rok. A zároveň ano. Když uposlechnu svůj klid, vykolejím. A ovšem se připletou lidé, ti směšní, co nechápou ty vážné za hluchými zdmi a v odumřelých lebkách lomikámen.
To právě ten ! Ten kámen-nerost náhradník. Vnější příčinou rámovat a přece vlastní si přihnu ze slibu. Je málo slaný a trpký, jak poctivě odvařený je.
Tu lež nechť svléknu bez tíhy se ohlédnout.
Ještě než ale dopovím beze slov záblesk ten.
... že jsem, který jsem. Tak jako plod střídá květ
a sníh zase listí.

Nebozez vrtá mi

Movember začal: snídaně u Tiffanyho, Howl.
Tedy na měsíc oholen.
Ve středu čtvrt století se stane...
(to zní jako události týdne, které neradno minout, všecko špatně)

Lze potkávat roboty, androidy, stroje se sociálně přednastaveným vědomím, povahou čisté praktičnosti.
A stejně tak lze potkat lidi. Od slova člověk, ne od slova lid.
Nevybavuju si žádné sny, jen když mimoděk narazím na střípek v tomto světě. Víčko od lahve, humidor.
Nenašel jsem doma žádný morový sloup a tedy ani kouř marihuany. Jen samé přilby hlíny a města v slzách.
Jsou tu i nějaké blues, hry, poslední kabriolety, plechové bubínky, geologická minulost.
Hlavou zas rezonují staré cizí texty. Jižní morava, elegie, variace z hlediště.
Už se rozmazávám, protože jsou tu ti špageti v místě našpiněných vlasů a ...

trochu fialové.