Kde se tak vláčíš se svou lodí?

Nazdar čtenáři.

Ráno se uvidí. Nad vším visí viselec.
Jsem tam, kde cítím domov z každé zdi. Pevný bod. Pevný.

V autobuse jsem potkal mladíka jedoucího na taneční.
Prsty bubnoval na opěradlo, jsem si jistý, že naprázdno cvičil na klavír.

Toulám se po LDF a hledám indicii. Jediná Terezka získala stipendium
Klimatické charakteristiky, výběrový les, geomorfologie Rychnovska, vliv rodu Melolontha v agronomii...
Čím asi naplním svou závěrečnou práci?

Sedím u Kimlů, s Kryštofem po letech u kulečníku a Jameson mě hřeje.
Cítím vděk.

Neplatím nájem včas, to ale nevadí.
Byt je plný recykliteratury a dumpsterdiving se nedaří.
Sním o brokolicích, rajčatech a jarní cibulce.

Odříkaného chleba největší krajíc.
Co se stane, když se vrátím na FSS k Humenv?

A co ráno?
...přidám vlastní:

Kde se tak vláčíš se svou lodí?
přichází potopa, nemilé
dny jsou jen perpetum mobile
v pěně dnů každý nepochodí.

Po starých slohech

Pamatuješ si to ze školy, čtenáři, jak dlouho se sedělo
nad papírem při hodinách slohu.
Půlhodinka prázdna a pak
po špičkách počal přicházet břichatý sloh.

Úča karabáčovým hlasem mrskala neklidy
(zatím jí do turka mezi lógr sedala namletá křída)
a nestíhalo se.

Po školní pavlači kroužil ředitel a fackou odměnil každého
kdo byl poslanej na hambu.
Tenkrát to byla hamba. A verlyba.
A vůbec se mluvilo tak nějak gordicky.

Jako do tůně jsem spadl do vzpomínek.Dneska jsou papíry osamělý jak okresní knihovna.
Každou opuštěnou věc obejmout se slovy
není to tvoje vina

Bohumila Hrabala knihy naučily radosti z pustošení.
Já se od nich naučil něze a lhostejnosti.

Jmenuju se Malacus Quai

Nelze si pochlebovat. Nejde být na motoru.
Začínat záporem je nepřístojný. Nevyhnutelnost.
Je tady postřelený kus holuba, jakýsi zápisník z předminulého roku
A všude ořechy.

Už zase pitvám vlastní zátočinku. A dost opakování.
Nějaká zapečená jablka s rajským a brusinkou.
Třetí den Movemberu, dost možná bez kníru. Ale zato i bez kouře a pitího
V podzámčí je zatím ticho, ovšem svět už se prohýbá, kývá, padá ze své kuří nožky, stále neví ke komu se obrátit jestli Ivanovi nebo lesu čelem nebo zády a zda.

Jmenuju se Malacus Quai. Sedím po studovnách a právě text je mi žitím.
Sedím prochlazen někde u kaluže a stín mrtvého koně už se nepohne.

Nade mnou se prohání litinová mračna a vítr hladoví.