Pamatuješ si to ze školy, čtenáři, jak dlouho se sedělo
nad papírem při hodinách slohu.
Půlhodinka prázdna a pak
po špičkách počal přicházet břichatý sloh.
Úča karabáčovým hlasem mrskala neklidy
(zatím jí do turka mezi lógr sedala namletá křída)
a nestíhalo se.
Po školní pavlači kroužil ředitel a fackou odměnil každého
kdo byl poslanej na hambu.
Tenkrát to byla hamba. A verlyba.
A vůbec se mluvilo tak nějak gordicky.
Jako do tůně jsem spadl do vzpomínek.Dneska jsou papíry osamělý jak okresní knihovna.
Každou opuštěnou věc obejmout se slovy
není to tvoje vina
Bohumila Hrabala knihy naučily radosti z pustošení.
Já se od nich naučil něze a lhostejnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat