Julij, cvaky z léta

Posmrkaný les

Objevíš se v pět dvacet na Volákově kopci, nejde ti spát.
V pět třicet už tě u ďáblíků bahenních  nikdo nenajde.
Dáš se totiž na cestu.
Borovici lánskou lesníci naučili držet rovný záda, ostatně Košumberk je blízko, blizoučko.
Jedli za plůtkem sázejí směle, ale jinak, čtenáři, je to tentýž posmrkaný les.
Ve třicátých letech tady na Žďársku miliardy malých motýlků oholily lesy.
Pak fouklo.
Nevídaný kalamitní stav. Dojížděli sem dělníci z celého státu,
od Aše po Užgorod, celé rodiny makáčů, kteří místo harvestorů
měli jen poctivě broušené ruční pily. Těžká rasovina.

Objevíš se na Chotárech v moři jehličí.
Kolem hupsají mladý ropušky a půda hoří.
Za léta tu budou kvést vstavače, fakt !
Zlitá potem sedáš, čtenářko, na doutnající pařez a v zubech žmouláš cuketovou buchtu.
Se salámem. A potíš se jako na smrtelný posteli.

Objevíš se nad ránem hlídkující u táboráku.
Zavírají se ti oči, ale vyprávíš.
Něco o pomatený duši, o železničním útulku.
Něco o podané ruce.
Objevila se, když jsi padala do hlubiny.

Záhnědy

Objevíš se ve Vraních horách
Vysloveně pokládáš svou přetěžkou hlavu na lesní půdu a zavíráš oči. Co neslyšíš, čtenářko !
Stále pevný ryolit spodního permu, tiše zakletý v Broumovském souvrství Lugické oblasti.
Vložky šedých pelitů, tufy a tufity, vzdáleně dunící pláč uhelných slojek svrchního karbonu.
Jemnozrnné mravenčení mravenců Mravenčího vrchu.
Slyšíš ten umíněný hlas postvariských magmatitů, které čekaly příliš mnoho milionů let pod krustou zemské kůry, než aby zmeškaly poslední paprsky prvohorního slunce.
Vrůstáš do těch prvohornin.
Sleduješ jak dějinami Země pochodují nahosemenné rostliny, v závěsu plavuně, přesličky.
V nitru ti bublá: Neboj, jsou to jen stovky metrů mocné pyroklastiky, kyselé lakolity a lávové příkrovy. Říkali Ti, že se historie opakuje, že? Tedy viz útržky Tvého permokarbonského mládí !
Nejprve výlevy bazaltů, pak hned melafýr...
Až po desítkách milionů let jsi v sobě začala nalézat toužené zrudnění: bornit, pyrit, chalkozín, sfalerit, stejně jako nádherný malachit či azurit, baryt...
Vraní hory !

Pět let nevím o světě

Můj drahej Ýmo Mihai po letech otevřel ústa:
Vracel jsem se zpátky podél řeky.
Proud se pohyboval pomalu opačným směrem.
Sebejistě. Tak jako vždycky.
Všude kolem bylo klid a mír a ticho.
Jen suché větvičky občas zašeptaly: "Hej rup."
Blížil jsem se zpátky.Najednou jsem zaslechl z lesa vedle řeky zvláštní úpěnlivý zvuk. Byla v něm směs strachu, samoty a beznaděje.Šel jsem za ním. Musel jsem.Trochu jsem se bál a byl jsem hodně zvědavý.Odhrnul jsem spadané větve a pod nimi se klepal pes. Vzpomněl jsem si na ptačí mládě a věděl jsem, že psa na strom dát nejde.Byl jsem pryč dlouho, protože jsem byl někde jinde. Ale nikdo si toho nevšiml.
.

Skalp a knír

Skáčeš z kamene na kámen, čtenáři, Svratkou, gotickou krajinou Předklášteří, kde král železný a zlatý nechal se zemí srovnat hrad. Když smýkneš nohou do vody, zatřpytí se akvamarín, slída nebes, a jako Jiří Bulis v Seifertově podání zapomeneš znovu popadnout dech. Nejen pro toho ledňáčka.

Nejohroženější surovinou dneška jsou přeci naplavené písky v údolích niv. Až je všechny zabetonujete, co pak?
Taková tma, jako bys tady nikdy nebyla.
Otázka na skalp a na knír, kdo dřív?

Tvůj osobní rek (hvízdá hejno sýkorek) se vrátí z Vídně a nikdy už nezůstane v míru popatřen do očí o něco výš.
Nicméně.
Obroční scuk v Popelíně je na spadnutí, čtenářko.
Budete cvrnkat kuličky mezi koňskými koblihami, toulat se krajinou, nad ránem šeptat poloslepé verše a v noci je křídou tesat do silnic.
Se těš.