Odejdu

Odejdu od tebe, někam daleko.
Udělám to.
Nechám tě ve výhni vlastního života, zhroutíš se do sebe jako prehistorická kaldera a dlouhá vráska nad mým levým okem se zase o něco prohloubí.
Berlín, Uppsala, Porto, Katánie? Říkáš, že na tebe čekají a já nerozporuju, že mezi Čechy je někdy celkem smrádek a zároveň vím, že tě neutěší přívlastek "náš". Měl by?
Život ve své následnosti nemůže být kruhem a tohle je moje odstředivá síla.
Odejdu na Osoblažsko, do jižních Javorníků, někam za Tři Sekery, na Moldavu, do Vraních hor, možná za Frýdlant, Ždírec...
Kdybych byl z Hajan a ty od Varů, klidně bych zvolil samotu Slavkovskýho lesa. Zvolil bych si to tam, kde je mě potřeba. Stejně jako jadrně lidský Ivo Dokoupil, Pavel Rejchrt, Henge Lemmengelem nebo inženýrka Maršálková.
Přemýšlím, jak že to říkal hlavní hrdina románu Poslední kabriolet, ale nemůžu si vzpomenout a vlastně je to dobře. Nesouhlasila bys s ním.
Až se zase příště nevrátím z hospody, nebudu těžce pod parou odfrkovat pod stolem.
Odejdu.
Nebeský kročeje rozhrnou nekonečný stáda oblaků a bude jasno.
Bude nám oběma jasný, že když se nevejdeme na matraci, nevejdem se ani do života.
Teď ale bezbranně spíš a já mám přečtený každý pór.
Je to i naopak? Divil bych se.

Otoč koně a postav se za mě

Čtenáři, pod nohama ti standardně chybí metr vody. Nechybí ti?
Půda se hněvá a mění se v prach. Možná jsi hlavou v biblických příbězích. Nebo taky v pohádkách, které se říkají na sklonku dne s hojivým příslibem: Bude to dobré.
Nebude, nicméně výjimky jsou.
Jdeš rašelinným lesem plným blatek a zem se houpe, jako by na ní byla natažená málo hybná blána.
Na vině je radostně blízká zvodeň sotva centimetry pod humusovou formou. Máš radost, ale to chýlení a náklánění, to vysychání, tvrdnutí, hynutí...
Okem blikneš a míjíš devětsily, dravý vodní paprsek hryže balvany a chladný je jako dětské mlčení. Už bys se nadechla v hrazenářském úmyslu, jenže ty úmysly přechází před očima a rostou přes hlavu. Pak na dohled od nivy spatříš široké a vstřícné listy tryskající ze země. Vstavače.
Nadechneš se a zavřeš oči. Bude tomu pět set let, kdy se narodil Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan, který téměř magickým švihnutím vrbového proutku proměnil široširé močály na třeboňsku v přehlednou a užitečnou kulturní krajinu plnou rybníků. Příroda byla trpce znásilněna a pan Patizon si dovoluje domnívat se, že bychom jinak dnes měli co dočinění s nejrozlehlejším mokřadním biocentrem Evropského formátu, podobně jako lesníci dnes vzhlížejí na severovýchod, k Bělověži.
Otevíráš oči a jdeš zpátky k autu. Přejíždíš Popelův důl nad Bělou u Liberka a u č.p. 12 opět parkuješ a přemýšlíš, jak to tady vlastně vypadalo před válkou. Místo pěti set obyvatel je dnes devadestát včetně lufťáků, plužiny jsou ty tam, s prostěradlem si pro krmení na mez už nikdo nechodí.
Jen za stodolou ze sutě trpělivě roste 129 lilií zlatohlavých.

Hubou hříbek z mechu nevytáhneš

Čtenáři,
žití už je zase svižný, jak dobře rozvržená betonáž. Co chvíli ze skulin mateřky Země vyrazí pramen, nebeská mana sama. Cítím vděk, ten zemitý dech má na svědomí obr Atlas, hbitě umí zdvíhnout, když zrovna padám na krovky. Periferním viděním si hlídám břízy. Svědčí chladné okraje evropské tajgy, nesmrtelný betulin a prvotní hlas v bezlesí.
Opakem zdánlivýho bezpečenství je vědomí vlastního pádu i jeho předobrazu ve všeobecnej pejše.
Kročejemi dlouhými dvě rakouské míle se mi k zádi stahuje stín, o kterým nedovedu mluvit, vidět, znát jej. Něco se nachyluje a hrozí zvrtnutím, vymknutím, vyklenutím i vydutím, poruchou, řícením?
Mráčky nasazují frišný škrabošky, neklid je znát a to nemluvím o podťatém pilíři, úmrtí v umělé dřímotě.
Čtenářko, viz, že vyhýbky, po kterých se šine Tvoje tělo (je vězením, kladbou a doživotím) lze přehodit co chvíli. Tvé dějinné kořání nejsou na místě pro nic za nic, ovšem viz, že i stromy umí kráčet.
Je na čase sešít fascikl zpožděný korespondence.
Olíznout známku?

Jarní limity