Nohy v ledu

Vstávání, usínání, vydělávání, hrazení, jaro, zima, kovid, klid, ještě tě to baví, čtenáři, s poskákanýma nervama, nebo už jen čekáš na poslední ťafku? Českej pepík by dal půl království z okurkovo-salámovou sezonu, takový jsou poměry v malým rybníčku, nepřivykne si ta, která si uvykla plavat v moři. Teď se ale přiznám já: Mám psí sny, naslouchám zimní zvěři, vím, že krajina je to, proč lezeme na na rozhledny. Sedím u plotny, přikládám dříví a když se ptám, kde je chňapka, je mi rozuměno "dejchej jabka".
Jaký jabka? Je nedejchatelná zima a legislativa se vaří a podepisuje svižně: úřednickej šiml to je sekáč, který se nezakecal a se studenou tváří kosí, co mu přijde do zornýho pole.
A na mě už to taky přichází, nálady si mě podávaj jak jointa.
Full kontakt.
Aristoteles by se mi vysmál, K. Stibral by taky svým koutkům nebránil: chybí mi tvar a účel. Na co rýč a na co pluh, rádlo, když je z úrodné země pláň holá, přeholá?
Kde hledat lék na smělost?
Hojení proti optimismu?
Kout?

Klepání koberců//My bezejmenní

Lukáš D má v chůzi něco za lubem.
Andrea M vidí za každou tváří lízátko.
Zdeněk F hledá kdo že mu tu strunu strh'.
Klára K je rovná dáma střídmé řeči a třepotavých řas. Mít vodítko, je na druhém konci muž.
Když právě neprávničí, mění se Jan S ve šviháka lázeňského.
Kateřina J si nechává od jdoucích kolem balit.
Aleš B se zeptá i na to, co opravdu nechce vědět.
Jenda zatím spí.

Nejsem žádná písnička na přání
vždyť kolem její jizvy pod bradou houstne čas a
v nočním dešti šel bych celý den.
I kdybych je viděl, souřadnice hvězd jsou jistě notně šejdrem.
Zatím mě ale nechte.
Nechte mě jen se trochu zasnít.

Docent Bajer mě při cvičení z pedologie klepe na rameno:
Čtu průhledy do českého folku o Vlastimilu Třešňákovi.
Prý správně zemitý interpret.


"... scházíme se denně
na jejím představení
my se jménem
my bezejmenní."

(26.3.2015)

To prr

Skočil jsem do jámy a hlína se za mnou zavřela. Před očima jsem viděl malý, ostře zubatý zvířátko, který loví lidi, ale všechny svoje činy těžko skryje a nakonec ho lovci stejně polapí. Smyčka se bude pomalu stahovat i když od prvního okamžiku nebude kam uhnout. A já se zakleju do tuze malých světů, do uvadlých květenství polních plevelů a ruderálních bylin, do škvír mezi skálou a čerstvě narůstajícím mechem, do loňských šišek okradených o všechna semínka, do kabelů a pod vidličky v příborníku, spíš pod nože. Poloha neznámá, čas nejasný, teplota nebezepčně zřejmá. Když jedu nocí na kole, chlad mě hryže do tváře, ujídá z tepelných zásob a srdce krutě tluče. V tom městě smrt sahá po každém cyklistovi šedivým pařátem skrz uliční vpusť, kde jak dobře známo, je zdroj piva. A cukám sebou. V těch trhavých záškubech snad hledám způsob jak opět zmizet do nikam? S vlasy od hlíny? Borisi, kam až tě umí realita doflusnout? Jistě víc než mých šest-sedm metrů po větru. A pak se to stalo – rozpůlil jsem se.Krátce před tím jsem ještě utíkal co nejdál od vlastního těla, toho šlachovitýho vehiklu. Po pastvině si to štrádoval beran s ovečkou a už se vůbec netřásl, naopak, měl rozvážný vous, každý jeho pohyb něco znamenal a ovečka byla po jeho boku ve své kůži. Právě zacinkala zvonkem, ale já musel běžet dál po vlastních stopách. V kaluži se zase mihly jakýsi voči. Ale podívat se do nich? No to prrrr!

Moře slané, budu tvůj

Stál jsem na konci řady a v důstojném tichu cosi drnkal do strun. Když mě po písni vyzvali, odložil jsem Honzovi kytaru do ruky a předstoupil před svatebčany se slovy:
"Teorém neúplnosti a nerozhodnutelnosti německého matematika Kurta Godela říká, že bez zprávy z vnějšku nerozumíme ani tomu, co děláme ani tomu, co chceme dělat. Václav Bělohradský v tomto kontextu mluví o potřebě vnějšku. Chceme, aby nám přátelé nebyli jen ochotnými pomahači k dosažení našich cílů a toho čím chceme být. Chceme, aby tomu naopak naši přátelé kladli odpor. Odpor nejen přátelský ale také obětavý – z vnějšku nelze vyslat zprávu bez vydání energie a vevnitř žádnou přijmout bez otřesu..."
To ode mě nikdo nečekal a tak jsem se rozpačitě zařadil zpátky na svoje místo, a když se ti dva poprvé políbili, zařadil jsem se hned za ně a spustil do strun pochodovou pryč od grotty.
Čtenářko, zeptej se sebe upřímně: Skutečně bys měla toho troufáka tak líbezný proslov ve vší krajnosti odmítnout? Nebo snad kolem chceš ochotné pomahače vlastní sebeinterpretace?

Skočím do díry

Jak jsem už řekl, dneska se mi nechce pracovat.
Ruce pryč od cadu a atlasu, excelu, wordu, hec-rasu a dalších výpočetních zrůd.
Nechci číst zákon č. 185/2001 Sb. o odpadech a jeho §37t, zahrnující všechny 4 odstavce.
Nechci číst ani zákon č. 500/2004 Sb. Správní řád, ačkoli v například § 4, odst. 4 mě autenticky hladí na duši.
Přiznám se, že se mi nechce už ani číst Minulý týden očima Ivana Lampera na poslední stránce 32. tohotoročního vydání časopisu Respekt.
Dneska chci číst o odkazu doc. Heleny Králové skrzeva její knížku Řeky pro život, jež je mutací anglické příručky New Rivers and Wildlife Handbook. Zároveň se tuze zlobím na svou bývalou vyučující hydrologie a hydrauliky, protože o této skvělé, dvacet let nestárnoucí publikaci nepadlo na přednáškách ani slovo.
Vím, že bych se neměl zlobit na předpovědi, ale dnes jsem opravdu čekal slunce místo neprůstřelných mraků. Už se na mě zase mračej a já do nich.
Zdálo se mi o vlastní svatbě. Celý den před ní jsem běhal po městě přes antikvariáty a marně hledal jediný výtisk básní Vladimíra Holana, abych z ní něco svým blízkým zarecitoval.
Mělo by být po mém (na vlastní svatbě?!), zvolil bych například báseň Mladost a tak opět, jako před lety:

U vytržení snad jak milenci se smějí
však touha cloní nás přes svoje tajné jméno
že kde jsi nedopil oni se rozcházejí
s uzlíčkem slov, jež vrhli přes rameno

Nechce se mi ani do školních povinností, radši bych si s někým celý den povídal anglicky u dobré kávy, třeba ve Spolku nebo v Tranzistoru, který už beztak neexistuje.
A vůbec, už vím:
Skočím za Annie do divotvorné díry a uvidím, co se stane.

Kapu kolem krev

Milej čtenáři,
rozjitřený rok dvatisícedvacet, to zní jako dvatisícepadesát, ale nebudeš se dvakrát divit, až to přijde, stejně jako jsi se nedivil od slovnutnýho roku dva tisíce.  Žiju na obláčku a starostlivě shlížím na dlažbu lidskýho pachtěního už jen proto, že na mě brzo čeká jakbysmet: Nemoudré je čekat, jak s tebou budoucnost naloží, nemuselo by se ti to líbit; raděj' přilož ruku k dílu a buď změnou, kterou na světě chceš vidět. Je to město plný kol, investice do čisté energie? Nebo konečně napsat divadelní hru, procestovat rodnou zem a zahlídnout u toho bublinky v šampaňském (velbloudy v hrbech)? Život je dramodilema a přiznám se, že kdybych občas nepobděl v kousku virtuality, asi bych nebyl (čím jsem). Proto můžeš, drahej čtenáři, přijmout radu ke hře Don't starve. Ale netrav u toho moc času, aby tě to taky nestrávilo. Někdo přece musí držet prst na tepu doby, no pomysli.
Možná tou změnou je ale nová generace, o kterou je třeba začít se starat dřív než na vrcholu sil, aby na ty caparty a pišišvory měli chudáci tělo a hlava ještě dost trpělivosti a statickýho momentu k rozpohybování a udání kurzu mladé energii, která venkoncem koná ad libitum. Ou, černidla noci, skryjte tuto chvíli jako vždy, pro minoucí uzardění a pro ty blahé vteřiny.

Předstvenstvu obce

Představenstvu obce Mohelno
8.prosince 1928
Na valné hromadě svazu na ochranu přírody a domoviny na Moravě a ve Slezsku, konané dne 4. 12. t.r. bylo hovořeno o vzácném porozumění slavné obce pro zachování jedinečné přírodní památky v celé střední Evropě, jež se nachází v katastru a majetku Vašeho městyse a bylo jednomyslně usneseno aby sl. zastupitelstvu Vašeho městyse byl vysloven našim Svazem za toto vzácné porozumění vřelý a srdečný dík.
Doufajíce, že při vzácném porozumění Vašem pro tuto jedinečnou památku nejen Moravy, ale celé Evropy, jíž nemůže se ledakterá obec naše honositi, podaří se nám přece i přes liknavost vládních činitelů tyto vzácné stráně učiniti státní reservací, aby poskytly i věkům příštím v srdci Vašich potomků pocit blahého vědomí, že jejich otcové to byli, kteří této věci rozuměli a vyšli dobrým snahám po záchraně a zachování takovýchto ojedinělých památek ochotně vstříc.
Děkujíce za vzácné porozumění Vaše, prosíme, abyste nadále naše dobré snahy podporovali, znamenáme se
v dokonalé úctě

Krajiny syn

Olga

Olga je projektant jiný generace.
Její kudrnatá hříva se s kulatými brejličkami denně usadí do rohu kanceláře a kliká si v Autocadu, vzor rozvržení ze začátku nultých let tohoto století. Nikam se nežene, mluví rozvážně, ráda si pokecá a utíkat musela naposledy v minulém životě.
Nic z toho jí neubírá na dovednostech inženýrky s dvacetiletou praxí.
Jak asi vypadá jako stavební dozor? V helmě a velkých formátech výkresů v dlaních?
S radostí hovoří o dětech (architekt a roztleskávačka),zajde na pívo či trsnout, na kolo i kánoj. Mohla by to být i moje máma. Zlatá.
Když je v práci Olga, jsem vždycky klidnej.

Dochází mi živiny

Už se zase oteplilo a neprší. Ve větvích se vítr prohání čerstvě vyrašenými listy, opýřenými až běda, je pozdní jaro, upřemýšlená čtenářko, už si ho z loňska skoro ani nepamatuješ, možná jsi tuze pila a možná pro samé učení jsi od stran ani nepozvedla oči.
Říkal jsem vítr? Kdepak vítr. To do nejmenších spár zalézá koronavirová lítice. Než ochořelé a křížky seje nejistotu a nás zanechává separované pečlivě, jako maso od kosti. Najednou se lidi ptají po životě docela jinak, vždyť se se stařičkým dědou ani nestihli rozloučit, jiní si do ruky berou politický protest:
"Proč si děláte z krize byznys?"
Nechme ale stranou věci všech. Karanténa je vlastně usebráním, dovnitř.
Na webu streamovací služby jsem zahlíd hezkou reklamu, byli v ní patetické záběry na zdravotnické týmy, které zachraňují životy a které zoufale potřebují ulevit od těžkého břímě(te) návalů nemocných, končilo to nadějí a sloganem: "Stay home, like a pro.", tak jo, zase reklama na sport, tentokrát e-sport.
Už mi dochází čas a živiny, já se ptám třeba jak k tomu všemu přijdou ti, co nemají číslo na Babiše nebo ti, kterým současná situace pozdního kapitalismu nedovolila než pracovat v prekérních pracovnch vztazích a kteří teď dřou bídu ještě víc než dosud.
Ale pokud začnu mluvit o nekonečném blížení, zbývá mi jen obmyslet Možnosti milostného románu:
Jediný způsob jak setrvat na tomto světě je odpouštět si rychleji, než si stačíme ubližovat.

Pomlčka

Ze vstupních dveří proudí moře kol – cyklospeciality na Václavské končí a země se chvěje. Je to v pořádku, přeci co je bez chvění není pevné a jsi-li bez rozporů, jsi bez možností, pravil Vladimír Holan. A když už jsme u něj, vzpomeňme na jeden polský překlad:

W domach znużonych nóg
jest najwięcej schodów.
W domach bezwładnych rąk
nie ma poręczy.
W domach oślepłych oczu
jest najwięcej światła.
W domach bijących serc
ściany są z betonu.
W domach umierania
na parterze jest knajpa.


_


Tuřanskou sokolovnu prosvětluje ospalé dopoledne. Všichni odpotáceli svá vláčná a připitá tělesa kamsi do pelechů. Parket je uklizen, bar páchne rozlitým pivem už jen docela trošku. Úhlopříčně jdu pod sokolskou klenbou, pod nohama mi to vrže. Usedám na třetí schod k pódiu potaženému jekorem. Ještě netuším, že za dva roky svoje společenský boty nechám na sloupku od plotu u Merhautovy 140.
Krátce po dosednutí se odvracím od světla směrem ke dveřím. Co ta pomlčka ve tváři?

Svoboda od něčeho

Do kterého národa se to převtělím? Norrlands? Södermanlands-Nerikes?
Uppsala je ještě daleko, ale už teď mi dýše za krk šedým ránem.
A já čekám ve frontě na jakousi předpotopní elektroniku, když v tom mě někdo předběhne.
Není to nikdo z Indie třicátých let ani z Terezína, Ráchel, Ester?
Z krabice ven nemyslím, ale rovnou se mýlím. Slunko mi načuhuje do rukávů a z dlouhýho mlčení se probouzím jako zpitomělý hraboš. Zavřít oči, vjem se mi zvíří do tvaru zhulenýho kaleidoskopu. Plně rekurzivní zdání přebírá kontrolu a století české biologie útočí na komoru:

Zakladatel české dermatovenerologie, František Šamberger zamhouří obočím, fyziolog František Mareš přisadí cvikr a Josef Velenovský, vitalista starší školy, schová názornou ukázku kamsi do hlubin kabátu. Záření nebo život? Eugenika a člověk v zrcadle dědičnosti ti zavane kolem uší a ještě než ti uhrane Emanuel Rádl svou morfologicko-strukturální biologickou teorií, čteš učení o zárodečné plasmě, o homologiích, přístupu silně antivirchowianském i spojující naturfilosofii. Jak by se asi tvářil Jean-Baptiste Lamarck při vědomí, kam seaž se studium adaptací a biologických forem posunulo? Věděl Trofim Děnisovič Lysenko, že ho dějiny na tuty neosvobodí, stejně jako si to myslel jeho ideologický bratr, soudruh, Fidel Alejandro Castro Ruz? 
Otáčíš stránku dnešních dějin, když v tom houbové apresorium zavadí o systémy CRISPR-Cas. Rostlinná imunita napínaná systémově indukovanou rezistencí.
Imunita? Svoboda od něčeho!

Zimou ke zdi

Kurz rekurze

Z virtuální serverovny se valí dým, mlýnek na data se otáčí a neziskový doupě hackerů se bělá. Celým odpolednem se promodlíš k nejvyššímu bohu spojitosti, jedeš loňský hudební žebříček portálu dummymag. Leden se jistě přiblíží k deseti stupňům, takže je oteplování globální místní znát. Nový horizonty, atomový slunce, radioaktivní ticho, život ve smyčce.
Nesví jsme na křižovatce denně.