Mírný jako beránek

Čtenářko moje ušatá,
zavři oči a představ si, že stojíš v kupoli národního muzea a shlížíš na zasněžený václavák, na začátku prosince jsi ho dlouho neviděla tak tuze zasněžený, kdybys skočila dolů, viděl by tě usínající duch národa a jistě by se ušklíb' i Palachův stín, nevržen už skoro 53 let. Letět tak střemhlav k dlažbě, zmizíš. Nad balkonem, zhruba v úrovni nápisu "Karel IV" je totiž nesmrtelná warp zóna, která teleportuje přímo na pálavský Děvín, kde za oknem cihlové klenby leží celá úrodná Jižní Morava. Nebýt druhohorních výchozů jurských vápenců, zůstane to panorama výsadou ptáků, leteckých pasažérů a paragánů. A zase cítíš ten známý závan, který ti ze strany provětrává hlavu, hezky jedním uchem dovnitř, druhým ven. Slunce tě oslňuje i přes mraky, sakra zavři ty oči, takhle se vnitřními dálavami cestovat nedá.

Na pokračování cesty teď však něco ze života kočky, změna osoby:

Ráno, ještě v pyžamu, jsem kocoura pustil z venku do tepla domova. Po celé noci venku přišlo zjištění, že z granulí se maso nestalo, bojovně tak mňoukal okolo mých nohou, z náruče vyskakoval a pak ťapkal po sklu dveří, ať ho radši pustím zpět na mráz. Jakmile ucítil otevřenou kapsičku, začal šílet. Ve chvilce to do sebe nahrnul a pak jen, oblizujíce se, chodil okolo. Nakonec  spočinul na flyzové mikině, mírný jako beránek. Kapsička to je spolehlivé sedativum.

Okolo bloku

 Čau unavenej čtenáři, ruce tě bolí od sweepování displejem, kotníky z přešlapování ma místě a oči z pohledu na ten zmar, už se zase kácí i v našem lese a pro jistotu už i já jsem pluskovej. První neschopenka v životě je mi k smíchu, ač tisíce se vánoc nedočkají. Jak ale udržet čtyřspřeží?
Jsem mistr světa v posílání pohlednic, mistr rozporů, jednou se kdesi u Pelhřimova vyhrabu z hlíny s očima zalepenýma jak krtek vyvoraná myš. Proto tě, laskavá čtenářko, nepřekvapí, že jsem instruktory překvapil nadvakrát – kočičím vrněním za pozdravem i rekurzivním vědeckým posterem opatřeným citacemi a už teď jsem sobě sám vyzyvatelem, challengerem. 

Nezapomenu ovšem, jak Jenda pořídil za chechtáky do fondu obraz Kdy, když ne teď? Musím ho od něj koupit dřív, než si prázdninovka koupí moji duši. A hádám, že celkem zadarmo. Tohle se mi honí hlavou, když pluskovej chodim okolo bloku, abych nezapoměl, co je to pohyb.

črt

Mladá blonďatá pani úzká jako cesta ve starým Londýně se jistě natrápila víc na sobě, než na pacientovi.
Prepačtě že som vás tak trápila.
Ten vleže zase nepřítomně kouká na červený bordel na nablýskaným podnose před sebou.
Hádáš správně, čtenářko, je to kořen mojí stoličky: poprvý v životě se podíval na světlo světa a to byla jeho smrt.
Chvíli předtím se potím, předtím strachuju... ale přece nepůjdem zpátky do rezivých vzpomínek! Čtenáři, ty víš, že budoucnost je prašivá představa a jediný, co za to stojí je teď a nekonečný teď. Tak proč ty pětiletky, tudu, přítomnost je to, co je třeba vrátit mezi pokvokaný občany.

Vytyčovací body

Čtenářko, drže se za ruce se čtenářem.
Korespondenční horečka vytrhává dvířka mojí schránky, pohlednice zakrývají horizont, po dopisech kloužu. Řecko, Praha, Jablonec. Když píšeš dopisy, dozvíš se toho o sobě hodně, skoro tolik jako při  automatickým mluvení. Nejradši píšu na dokumentaci zaměření řeky Dědiny z roku 1991, průklepáky, neadresný tiskopisy, řezy, soupisy vytyčovacích bodů, ze kterých i dnes, čtenáři, dovedeš při převodu z jednotné trigoniometrické sítě katastrální S-JTSK do WGS-84 vidět, třeba na seznamáckých mapách, kde že to elév státního podniku GEODÉZIE Pardubice před třiceti běhal korytem řeky v broďákách s vytýčkou v ruce. Mohl jsem to být já, narozen léta páně 1969?
Z deníku se mi kouří až se hory zelenají. V myšlenkových mapách hledám měřítko a severku, přesto dozajista vím, na čem jsem – totiž i já převracím nevědomky celý háj, líhám-li si na břicho. Až vezmu konečně do ruky temperky, bílou sádrovou masku a všeliký další haraburdí, zajdu právě plačtivou skálu. Přesně tam na cípu Orlických hor, v první zóně ochrany, po dlouhým vypětí doběhne moje duše schvácený tělo. Vyskočím z kůže rozpáraným otvorem podél páteře, na rulovým kamenu nechám svou svlečku jako elegantní šídlo nebo vážka. Vyskočím v pološílený masce, naze, přímo do proudu a voda se za mnou zavře.

Rychlebky

 https://mapy.cz/turisticka?planovani-trasy&x=16.8940779&y=50.3826960&z=12&rc=9nCZ6xZxiZcupxZm6Uk.vb-KiLTxZXdRfBKa-iewThrxjhAhyhjl3cuskb8xZbn7g34KZg.9mzv&rs=coor&rs=coor&rs=coor&rs=coor&rs=coor&rs=coor&rs=coor&rs=coor&rs=coor&rs=stre&rs=coor&ri=&ri=&ri=&ri=&ri=&ri=&ri=&ri=&ri=&ri=92390&ri=&mrp=%7B%22c%22%3A132%7D&xc=%5B%5D

Provazochodec

 https://mapy.cz/turisticka?mereni-vzdalenosti&x=15.6009869&y=48.9492266&z=13&sid=60eaffa9d617ebc0db2c6e28

https://mapy.cz/turisticka?mereni-vzdalenosti&x=15.7602887&y=48.9969118&z=13&rm=9jtCWxSsq8N8Ckfi8EqSGE0hBgfHmOGE4INflyflNfAT49HJDgPKK0M3K9GyH8f5jIgfhk4GfiRf1NU7fc9UrJNJuN0E5PGf3nNgfmFLGfhb68C9KnfhjInfb4INe.9gk1fjzL0fkyInfN7OnfYcP0fPlUnfKpfMng6cfhNQw3ygg3vfaN3OEO10Ne513NFg8Nfm6fc1e-SJoGGeynhGKfcnfi.H1f50fjNfDwfLng3nfX0eeDg-nf8xINHXC1Pf21MiGNFHJ0QeRnJhP1PTNJ-ESjVSVQ4INGA-M1FgJNHXI0Ac69FZgNggQsU9DsQ4Hp6jfmigVnfRRO0K8UGUT8Nf5IWGfelRNflwLnfgBfk1fhjEngQAM0X-

Meziřádkem

Bejt pedel ženská, čtenáři, chechtám se do loken a potutelně mrkám rektorce na záda.
Ale nejsem a tak žadoním o milost než tělesnou.
Je už tma, za chvíli se zavírá univerzita a já jdu útočnou chodbou zcela sám.
Nerad bych tu strávil celý život, ale v mezidobí moje plosky nohou přeci jen vypouštějí drobné kořínky, které jednou závratně zbytní – stanou se mi osudem.
Už nejsem mladej soplák, co se drápe na maják jak umí. Od čerstvých studentů mě dělí půl druhé dekády a vlastně toho už moc společnýho nemáme. Blíž se vidím kantorovi dendrologie nebo dělníkovi, co celý den leze po střeše a sloupává letitou měděnou krytinu.
První červencovou dekádu balím kramle a hurá na PŠL.
Jak se má asi můj deník, čtenářko, ty víš, co jsem ti nechal mezi řádkem.

Psí sny

Snídám už zase u stolu, jako spořádanej občan, vobčane.
Pustím u toho z venku kocoura, na šíji čtyři tuze napitý klíšťata. Á pracovala jistě až do dvou, kávu si vychutnám sám, černý jako tér. Krátce na to (mám nový kolo) v práci pouštím syntetický bíty do uší a je to zvířecí. Zvíře jménem podzim a jejich Psí sny.
Být znova zamilovaný, to je tak hezký.
Zkoušel jsem si psát deník, stálo za to mu podlehnout, mezítím jsem trochu nadleh'.
Skoro jsem uvěřil, že to po čem pátrám není víc než jen mý zbožný přání.
Jaký jsou vůbec dobrý důvody mít děti.
Jsou vůbec nějaký?
Terka Petruželka říká, že pouze má-li v sobě člověk tolik lásky, že ji musí rozlít kolem jak povodeň neubranitelně podmanivá.
Po docela dlouhý době jsem shodil kníra a strčil hlavu do sekačky v kabinetu holičů.
Ostříhala mě jakási Anet, hle. Byla to ostřílená umělkyně s dlouhýma copánkama, která bydlela na ubytovně u věznice Bory, když ten kolotoč začal. A říkala mi o nějakým dokumentu z Ostravy z devadesátých let, kde pro opilce nemohli najít střízlivýho týpka. Region razovity.
Čtenáři, právě dnes je korona v hajzlu, říkajíc tak prohrává na plný čáře.
Čtenářko, ty zase víš, že řemeslo má zlatý dno, ale posraný víko a že spěchá toliko hovado.
Senát, kolégium.
Kde se probudím, až otevřu oči, příště? A co se děje v novým, zbrusu, mokřadu na lokalitě Chotáry?

 

Čtvrtek bůhvíco

 ... a leden je fuč.
Korona mi už opravdu leze na mozek. Furt hledám, kam bych unikl. Skotsko? Cairn Gorm?
Minulý víkend jsem jel do Rychnova a na Bělou. Po cestě velmi spokojené čtení A2, jsem ty písmenka vyluxoval snad všecky. Vedle mě seděla nějaká Ženská, nepovídal jsem se na ni, jen ji tušil.
Mamka se má dobře, pořád dělá lecjaké výborné sýry, vyprala mi červenou bundu!
Na Bělé u bráchy mi bylo celkem cize, on hnije a jeho milá se učí na zkoušky, dělá co může.
U doktora v Deštným, mi bylo nakrátko dobře. Ten příští snad vyrazím s pani archeoložkou na běžky a třeba se přidá i Véra, jen co si nechám opravit běžkařskou hůlku, hé. Ach, krajino.
Objevil jsem na webu přednášky Jeffa McDonnella na kanále Hillslope hydrology a pro moje PhD studium to je z nebe seslaná mana, připadám si jako profesor. Nestíhám hodiny ve Fontesu a s Tomem V. chystáme projekt Igráčka a to jestli vyjde tak bude mazec. Pomýšlím na lpš Vlastní cestou. Dneska mi chtěla zavolat Lada a Kuba jí to dovolil. Kousy kousy. Den má málo hodin. Zítra jdu navrhnout nějaký formulář do cvičení ze Zpřístupňování krajiny, ve čtvrtek bůhvíco asi projektování, a v pátek den otevřených dveří.
Život se valí.
Svět se mění.
A my s ním.

Půr felicité

2021. Směju se ti do tváře, protože vidím, jak se tvoje boty začínají točit špičkou nazpátek Není třeba brát do ruky hned kladivo (který bys byl raděj, než hřebík), navíc, když už ho v ruce máš, jako ten hřebík začne jistě vše brzo vypadat. Než ho ale odložíš, věz, že setrvačný krok středem po proudu, to je skoro na hřích. A když ne vlny, prosil bych semtam nějaký ten šplouch.
Že mi šplouchá na maják? Inu, kdo jsem já, abych to popíral. Člověk většinou zmoudří až ve chvíli, kdy mu to k ničemu není. Budoucí zpětné zrcátko na mě drobnohledí už teď, ostatně, milá čtenářko, chraň nás pánbů kudrnatej od kročejí do stejné řeky, ale nebyli jsme už u toho? Rakouské přísloví říká, že přátelství se slovem neuplete a co taková pověst? Slovem by se o takové vplutí do lidských řečí posnažil snad každý, až by lítaly chlupy za obraz. Jen ten čin.
Čtenáři, každé století, dekáda, nás s dosud nezrezlou pravidelností učí, že na spásu z vnějšku se čekat nevyplatí. V tomto navíc všude na světě vítězí povrchnost. Není na čase znovu se ptát, jak udržet čtyřspřeží krajnosti na uzdě? Kde hledat pravdu u člověka, který na ni nevěří? Než válka, jsou třikrát nebezpečnější bublinky v šampaňském? Velbloudi v hrbech?