Chlad a hlad

Mile opadanej jinane,
strkám si Tvý listí do knihy, abych nezapomněl zpozornět, když moje duše nestíhá moje tělo.
Třeba, když jdu Štefánikovou třídou a hlava zůstala v boršči na Bělé nebo když vážim tolik, co vypálený hrušky... a po kapsách pořád lovím kaštany se zvláštním tvarem jizvy od ostnaté slupky. Sou věci.
Z černý sáknu v bílou a přitom konám velkorysý a měkkosrdcatý pukrle – vím, že jsem chytrej, jak sedum blbejch, ale co na to říct? Třeba: lano, Labe, lem, lépe, lípa, lilek, loni, lodník, louče, loudí, altánek, olga, hůlka, nultý, pila, kdoule, díly, kolo, dolů, Helu, klape, lulka, libela, levandule, nezlom, Alena nebydlí daleko. He. 
Než přistoupíme k vítězství, poznamenám, co si myslel ctěnej Václav Jamek:
Není nic ošidnějšího, než zjišťovat nyní, co jsem kdysi cítil, myslil, věřil: buď není žádné kdysi nebo je zcela mimo dostřel.
A i já to alibi vykutáleně zdím, abych tu stěnu mohl zase přelézt, milá čtenářko, všecko to chce čas.
Je třeba s tím dobře hrát.
Pohyb a denní světlo.
Chlad a hlad.

odrážení ušima

Herdekfilek!
ztrácím když spěchám a tma přináší nový jména. Lehce fouká a vstává husí kůže, nevadí, že spolu nezestárnem? Neber si to zle, že nejsem smutnej. Hádáš správně, dneska si jdu do Alterny poslechnout Metastavy a je mi to potřeba, odfrknout, ulevit z práce, z kurzů, ze života... když spěchám, ztrácím.
Zdaj se mi divnosny, odtlačuju se od země, běhám po parku jak jatej a hraju na kytaru, protože někdy prostě nic jinýho neumím. Místo uklízení jen přemisťuju věci a říkám si, je na čase rozmontovat Masarykovo bidýlko. Sbíhaj se mi sliny na cibulovej kiš.
Našívám pštrosa a ještě mi zbývá lev, surikaty, žirafa, to mě nabíjí.
A co rok 2024? Zase mi začne zapalovat v duši nebo konečně přjijde úlevný klid?
Už vím, kde mám svoje doma – v těžišti.
Nakonec provokace při tom samém stavění se na hlavu a odrážení ušima: Proč bychom se netěšili?

 

dis is mí

Milej čtenáři,
IK 2023 mě nabombilo na komoru, po dekádě jsem si připadal jako Bromden, kterej si pořád myslí, že není dost velkej. A McMurphy ho zatím sveřepě šťouchá do žeber a říká, že by unes' celej svět, kdyby chtěl a možná by i zdi kolem sebe rozboural. Dejchám.
Po loučení, kdy jsme se neměli objímat jsem se pro změnu vrátil do léta 2018 kolem Hlinenska za matkou krajinářů a coural se od lomu k lomu. V Lipnici večer pak přišla velká bouře. Blesky se metelily jako rozverný koťata, vítr a provazy deště mě mrskaly jako tělo bezcitný... až pozhasínaly docela všechny čajovky na rantlech a zbyly jen ty elektrický. Nebylo to ale nic proti bouři, která se odehrávala vevnitř, vysoké napětí a hodně pod tlakem, že jsem zapomínal dejchat. A tak jsem jen dejchal.
Třetí dějství se odehrálo ve Vršovicích, kde jsem se dal do luxování vlastního bordelu, kterej jsem si z vysavače sypal rovnou na hlavu. A cením si svý odvahy. Jak člověk dokáže věc tak velkou, jako je bejt sám sebou, milej Kene Kessey, náčelníku Bromdene, Ondřeji?
Tak velkou věc.
Bejt sám sebou.

Hora

Mé milé bublinky v šampaňském,
je to asi první kniha, u který pláču už od třetí strany, naprosto spolehlivě. Když jsem čelil truhle, ještě nevěda o věnování, dechu by se ve mně nedořezal. Čtyři dny před tím jsem se dojímal tanečním ztvárněním Schieleho autoportrétu a v zahradách snil o nekonečné závrati. Na Jizeře fičelo, lilo a tuze frišnělo, mezi světýlky a kartičkami emocí, bolest, zranění... a peří. Na stanici vysokohorský služby se ten večer topilo a spacák z karimatky sklouz'.
Ivy jsem se dočkat nemohl, jenže ráno, po bujarým večeru, kdy jí suverén nadal do opilejch kurev mi úsměv ztuhl. Následovalo velký pečování, švédský stoly, lux a broušení nožů. A ráno? Koukám ze čtvrtýho patra na stráň, která se zalívá deštěm, můj pletený svetr se mění ve strupatý zvířátko a už začínám pomalu nabírat.

vyfič

Čárymáryfuk,
po švédský jízdě jsem z Brnéčka vyfičel mezi jurty, zatichlý i rozervaný náctirošťáky, vlastně jsem jen přehodil vyhýbku. Chci nezapomenout tisnivost, kdy jsem se v sobě ani kolem sebe vůbec necítil jako doma. Sádrový trpaslici, rodiče a jejich peněženky, babička na skládačce, rozbořená fabrika na geodetické přístroje, medovej pašerák, Jaja jak skáče ze tmy jak čertík z krabičky pro osobní koncert, ufrčenej Vavrda, velkej vnitřní růst všech, odřený kolena od modlení a na dně s energií v dlouhym funění, skládání chlapskejch pasů mimo hru, Karlov, lavičky a místo, kde se dobře kouří. Chci nezapomenout kotě v klokaní kapse, dlouhý týmovky, hovory u ohně, koupačky až se hory zelenaly, jednorožce s pudinkem, P/\ST při úklidu, půlmyš, pytel cukru, intenzivní kontakt s přírodou, zpětný vazby, hrnec piv ani čtyřspánek. A teplou Liškovou. Už jsem jejich.
Milej posluchači o zítřejší píseň na dobrou si střihnou MIDI LIDI a Jarda Svoboda.
Mír.

Hector "the Convector"

 Poslouchám Marca Birkense, jak káže o nedostatku vody, fyzikálních a ekologických limitech a mizejících zásobách na pozadí červenomodrých globálních modelů. Maria Helena Ramos zase předává žezlo Alberto Viglionemu, za hlasitýho potlesku nejsilnější geofyzikální sekce, tři patra pod nimi se na podiu mihne Katri Raukinen a mluví o proměnách zakalené vody jednoho z tisíce finských jezer. Vašek na mě zapomene, Uweho nepustím ke slovu a nad přednáškou Pauline o variabilitě obsahu stabilních izotopů v dešti už ani nedutáme já, Hatice, Laura, Louise?, Ilja ani Michal řečený Jeníček. Felipe Savedra nám pro změnu poví, co se stane s dusíkem, když po suchu zaprší. Fluš! A já si říkám, jaký by to bylo v lese, třeba na Červíku, pošle-li mi Filip data z nejstaršího povodí v českých zemích. Těžko bych zapomínal i na přítomnýho Markuse Weilera, Johna Koestela, Jirku Šimůnka, kumpány z Cell pressu, Matthiase Beyera, nebo na Alenu Bartošovou z SMHI či Míru Bauera z CTU.
Čtenáři, na akci je nesnesitelných 14 tisíc lidí a elév se tu snadno ztratí, jak naschlá slámka v bazénu čističky odpadních vod v Modřicích, kam svoje šťávy posílá celý Brno.
A já si říkám... nehodit prehistorickou hydrologii lesa za hlavu a vnořit se do algoritmů? Nakousnout stabilní izotop O18, deuterium...nebo se potopit do literatury a vykvasit obstojný revjů, komentář... nasát nový prostředí a vypálit obchodníkovi rybník!

Na úbočí

Čitálko čintálová,
schovám se do slov jako do domečku. Mít čmajru vracím se jako cyklická liška do končin, kde život začíná a nakončí a přiznám to.
Z vnitřností instruktorskýho kurzu na mě bafl noční třas, šest týdnů nepití a nečuzení a nečumění do blba a pěkná nálož na přední packy. Jak jsem se ale dostal ze spárů zdraví, navštívil jsem do rána dvojhospodu na Traubově. Kája s Kryštofem ze mě vytahali i co jsem nechtěl a to jsem tu udici hodil sám. Juj!
Člověk nakonec zmoudří až ve chvíli, kdy mu to k ničemu není.
Je mrazivý pátý duben léta 2023. Z Uppsaly na mě z hrobu mává Anders Celsius společně s Karlem Linnéem a studentskými spolky Södermanlands-Nerikes nebo Östgöta.
Moje milovaná bejby! Prohlížím si fotky z Islandu 2017 a připadá mi to jako pravěk, spokojenej mladej čahoun bez tušení o emoční inteligenci. Mrazová krajina, fjordy, bříza trpasličí... srázy.
Když se nad tím zamyslím zatím, co probírám suché stonky pažitky, v hlavě jsem Na úbočí vlastně pořád.

Nablázněný žíly

 Mám nový klíče od bytu, v botě se mi udělal žralok a naše životy jdou správným směrem – mi pověděla Leňa. Taky si to myslím, když rozpočtuju city, potápím se v přimrzlý Svratce, doháním kolečka a letos půjdu po čtyřicátý na krev a hned pak pro bělozlatou medaili prof. Jánského.
Obojetná čtenářko, zítra si naleju povidla do kapes a poprvý po sobě uklidím jinak, než z donucení. Když jdu dopředu, nekoukám pod nohy. Když se vrtám v paměti, je to ta mrtvá, ta neživá, ta strnulá.
Jakmile to píšu, cítím závan smrti. Možná je to kývající se Bjork, tanečnice v temnotách, která před chvílí zpívala muzikál a teď visí. Možná je to mexický Día de Muertos, možná jen druhá zeď zjitřelého života.
Nablázněný žíly na mě v zuřivým staccatu, pevným kramfleku, teď syčej: "Víc, víc víc!", kdo mě zadávil?