Sono, Choceň, černé vlasy, kočky, Irena, smích

Sám sobě svůdníkem.
Na volejbale byla psina. Slovenština je cizí jazyk a předbíhání v jukeboxu neplatí.
"Seber se a táhni do hajzlu."
Četl jsem o moři melounového cukru (Richard Brautigan) když se přiřítili dva slováci, které v Chocni průvodčí vyrazil z vlaku. Neměli prý ani vindru.
Čoudil jsem na peroně a sledoval to místo, kde se smrtelně zranil Jan Perner.

Doma jsem potkal angrešt a v Jundrově na balkoně slyšel kočičí touhy jinak v takovém tichu až se údolí otřásalo. Když čtu o melounech a usínám, nevím čí jsem. Sám sobě svůdníkem.

Mám krátké černé vlasy a plakající oko z pylu. Občas se ohlédnu, nikdo nepřichází. Templ, Jehně ani nechvalně známý voják štěstěny Nicomo Cosca.
Můj synek o mě nestojí, přijel se podívat na divadlo a místo toho seděl u počítačových her a v krytu na mě čekala Irena, tolik o mě stála a já jí neuměl říct, že na rande už nikdy nepřijdu.

U hotelu Sono bafáme s kolegyní Tropovou cígo na střídačku , když právě přijede auto generálního ředitele Kapitolu. Doletěl na oslavy firmy soukromým letadlem.
Jiný si stěžuje, že to už šestnáct let.
Rozdávám knihy, potím se a zírám na tu holku co má všecko na starosti jak ležérně kouří s produkčním kapely Mig 21. Miluju její úsměv.

Potkal jsem i kolegu ze Svitav a Kevina.
A najednou bych objal celý svět...

... krom lidí, který mi už fakt lezou krkem.

A málem jsem zapomněl na tu príma volejbalistku, se kterou jsem závodil v lovu jablek ústy.
Ach.

Aby se to nezamluvilo

Slova plný samozřejmostí. Už se ničemu nevidím.
Čekají na mě zvířátka. Vycpaný, desítky ptáků, savců, ryb...

Premiéru jsem čekal poněkud silnější a nejvíc mě asi potěšila Jana H.
Říkal jsem si, že stále ještě dlí na Havaji. Byla plná slunce.

U Dřeváka mě Martini přemlouval ať se vykousnu s Lukem. Marnost.
Bylo toho nějak moc a možná jsem někoho naštval svou podobrazností.
Dost možná to bylo Honzou, jenž mi nevyšel vstříc ani o krok, s hubou okecanou.

Jinak všechny předpoklady ke spokojenosti, stejně mi to nějak nedošlo.
Vedoucí byl stále připitej a chtěl bych mu to věřit.

Vracím se k zaneprázděnostem školním...

Co pro vítězství udělat můžeš, to pro vítězství udělat musíš.

Knihovna Mendelu

Mám v ruce šití, spravuju si ponožku. Okatě.
Zítra bude zápich z kytek. Už se to blíží.
Locika kompasová, Pelyněk černobýl, Třtina křovištní.
A pak grandiosní představení, přímý přenos z hostince Krypta.

Z klevet - vrána si lítá někde v luftě, nemám páru.
A pak ta smíchem vpřed, byl tam metafyzický potlesk. Dost.

Sejdeme se někde u antuky, přitáhneme pruhovanou merunu a zaplácáme si voliš.
Bude to parádní. A vůbec dost vzpomínání do budoucnosti...

Táta kdysi za hlubokého totáče seděl po zkouškovém v jedné z pražských hospod. Jiří Černý tam pouštěl desky a v pokročilém večeru se pak osazenstva  zeptal co pustit.
A táta zvolal:
She's leaving home.

A jinak, že jsem moc rád na světě.

Drobnosti který nechci zapomenout.

Včera byl majáles,od božího rána jsme seděli pod stánkem kreslili křídou po betonu brněnského výstaviště.
Všechny cesty vedou do proFIdivadla.
Popoletený Pančo byl na dvou místech najednou: Hlavní vstup a pavilon É. Jako u opic. Než jsme ho našli měl litr vína v sobě, Hanka z něj byla samozřejmě uplně rozvařená.
A pak celý den focení lidí s blbinama, žertovných fernetových dotazníků a malůvek. Potkali jsme vojenského protějška naší vedoucí PR teamu. S hodností kapitána a pastelkou v ruce se moc nepředvedl, aspoň že byl oholen. Šíra dovnitř plakal u stánku ISC. Potkal jsem slečnu Rykrovou. Jamáci si vyrazili trsat a večer popít s Klusem.
Hlavně že jsme měli náš milovaný banner. Večer jsem s ubalenýma cígama pro holky šel na pár písní fiXy a vrátil jsem se pár let zpátky. Kolem prošla Nikol Linhart, povolil jsem jí dva pávy. Hráli samurajský meče, komik lobotomik, stereoid a zapadá hipík.
Tak mě napadá že tu zapadá hipík. Kouzelný.
Zastavil se taky Zdenál a domlouvali jsme s Jíťou volejbal na kraví hoře.
Šla kolem taky Terezka Fousková, která mírně navzdory doslova zářila. Na cestě z Jundrova jsme zjistili že je banner v tahu. Našel jsem ho v batohu náhodného VUT kořaly a patrně mu tak zachránil život.
Banneru.
I klukovi, koupil jsem mu pivo.
Když jsme vyskočili z tramvaje na šilingráku, Janka běžela z kopce do zákoutí zatímco já se za ní belhal se stojanem. Držela ten proklatý banner nad hlavou jako žezlo boží a vesele pištěla.
"Mrdá mi v hlavě, mrdá mi v hlavě, mrdá mi v hlavě..."
Na další cestě jsme potkali spolubydlící, má čerstvě po maturitě.
Donesli jsme do Naproti Mácovi nějaký kontraband, no úplné hašišácké doupě.
Doma nikdo nebyl a klíče jsem neměl tak jsem šel nadhánět Jena.
Zastavil jsem se na Tenise v Lužánkách za Jířím, Jankou a Havlem. Je to tam prima.
Honza už kvačil do Krytu, dal jsem si kebab a asi posté ten den vychrchlal trochu hnusu na zem.
V Krytu byla krom Lízy a nějaké mladé dámy taky Irena, kterou jsem neznal.
Prý mě dlabala pohledem, ale já slyšel jen jak hovoří o logopedii a znakové řeči.
Půlkovým rozjezdem jsme potkali zase Terez Fouskovou co se vracela se zákulisní vstupenkou z Majálesu.
Blaze jsem usínal s neblahou představou jak asi za tři hodiny vstanu na jatka.
Naštěstí jsem nemusel.
Bezdomovci totiž nekradou.