Sono, Choceň, černé vlasy, kočky, Irena, smích

Sám sobě svůdníkem.
Na volejbale byla psina. Slovenština je cizí jazyk a předbíhání v jukeboxu neplatí.
"Seber se a táhni do hajzlu."
Četl jsem o moři melounového cukru (Richard Brautigan) když se přiřítili dva slováci, které v Chocni průvodčí vyrazil z vlaku. Neměli prý ani vindru.
Čoudil jsem na peroně a sledoval to místo, kde se smrtelně zranil Jan Perner.

Doma jsem potkal angrešt a v Jundrově na balkoně slyšel kočičí touhy jinak v takovém tichu až se údolí otřásalo. Když čtu o melounech a usínám, nevím čí jsem. Sám sobě svůdníkem.

Mám krátké černé vlasy a plakající oko z pylu. Občas se ohlédnu, nikdo nepřichází. Templ, Jehně ani nechvalně známý voják štěstěny Nicomo Cosca.
Můj synek o mě nestojí, přijel se podívat na divadlo a místo toho seděl u počítačových her a v krytu na mě čekala Irena, tolik o mě stála a já jí neuměl říct, že na rande už nikdy nepřijdu.

U hotelu Sono bafáme s kolegyní Tropovou cígo na střídačku , když právě přijede auto generálního ředitele Kapitolu. Doletěl na oslavy firmy soukromým letadlem.
Jiný si stěžuje, že to už šestnáct let.
Rozdávám knihy, potím se a zírám na tu holku co má všecko na starosti jak ležérně kouří s produkčním kapely Mig 21. Miluju její úsměv.

Potkal jsem i kolegu ze Svitav a Kevina.
A najednou bych objal celý svět...

... krom lidí, který mi už fakt lezou krkem.

A málem jsem zapomněl na tu príma volejbalistku, se kterou jsem závodil v lovu jablek ústy.
Ach.