Praporky suchopýru ukazují směr

Luciina kytara se klidně mohla jmenovat Lucie, historie se opakuje.
A taky ví, že každý voják visí na niti.
Drží ho na ní ruce čísi.
Jeden Jan  posté prozírá, druhý odchází do světa, sotva jste se setkali.
V pondělí místo násilí vyslécháš Braňany, odkaliště Venuše a vůbec kraj orubaný o hnědé uhlí, výspy měsíční krajiny, tady na zemi

Probouzíš se, čtenáři, ze zimního spánku, naproti kráčí Ratko Ristić a jen ty víš, o čem se povede řeč.
V květnu zase opustíš svou sensu stricto ve prospěch sensu lato.
Mláďata moravského lesnictví si snad počtou o nepolitické politice.
V kupé polospánkem dočítáš variaci na smrt:

...dálka se do mlh zakrývala, 
jako by se styděla, že je tak daleká...

U Blanska se ochranné lesy taky halí do mlhy a ptáš se, čtenářko, jestli se vůbec stydí?
Jak okoukané jsou, jak nabíledni.
Nemoct se vyhnout oku (které se dívá).

Naše pevné sevření kráčí na samotný pokraj a pro všechno na světě, dní se.
Při zavření očí tušíš tupý chlad, času je málo.

Už i o objetí se ti zdá.
Setrvačnost dotrvává.
Pro zastavení navštiv štíří důl.
Tajemnou rokli (celou z opuky).

Zimní cvaky

Pardubice

Rotalova

Kněžná - poříčí

č. p. 13

Moravský kras

Seč

Cesta rákosím

Vězení

Pardubice

Jaroměř

Náměšť

Šňůr

Památka

Noční klub

S Klárou jsem se po letech potkal jen na chvíli. Po krátkém mazlení a přestřelce se jí kouřilo od vlasů. Kéž by v poslední chvíli měla kocoura k mání. Postrach se pod krempou zamračí, jeho pohyby vnímáš jen jako sekvenci.
Mám chuť stočit ramena do brčka a protáhnout se sestupnou šachtou Pražské kanalizace a najít, co je nutné. Třeba kulomet Red Baron, originál ze slavného rudého trojplošníku, který měl pod palcem elitní letec první světové války, baron Manfred von Richthofen. Víš, kdo to byl, čtenáři?
Postrach v koženém kabátu se ohlédne a mrkne. V lačné rozrušenosti zdvihne větu nezaměnitelným A! Jiřímu Kulhánkovi do konce věků bude patřit pantheon českýho scifi.
Posázavským pacifikem se projel nejeden tramp. Bratři Ryvolové u jeho trati nejednou zpívali o Poslední míli nebo o letokuzích vlastní duše. Každým rokem jim prostředím potlachu byl právě les v nejobecnějším slova smyslu.
To nám mnoho neřekne o skutečném kytarovém mágovi Brněnského nebe, Vladimíru Mertovi.
Už zase zírám skrz zabroušený sklíčko do prozřetelnosti a špičkou plosky si dupu do rytmu 0:0 od čundrgrundu, hned po antabus blues.
Ze starých džínů jsem si ale ušil futrál na tágo.
Dneskonc ho se Štofim prubnem.

Tajemník krajiny

Sedíme s kávou v Náměšti na náměstí a koušem do kornoutů. Na mostě svatí.
Segmentový jez, monstr bezpečností přeliv nejhlubší přehrady budí respekt. Stovky kubíků a opevnění dvacet metrů do svahu.
Na mohelnu fouká a borovicím to furt neva, v dusivé scenerii chladícíh věží.
Moje první punkevní jeskyně jsem protlumočil, pro sebe si, čtenáři, na zápěstí zapisuju sintry.
Sním o tom, že jsem dronem a lítám v útrobách Macochy. Ostrý dopolední svit špikuje vlahý opar a náš milovaný arachnolog fouká do rtů. Vábí skorce a modřinky. Na stepi zase šermuje rukama a na thajské studenty lesnictví uplatňuje kovové zákonitosti biostatistiky. Selfíčko si udělají stejně dobře na stepi jako u úlu.
Po druhém pivu naslouchám, jak mladý vědec (náš milovaný) varuje před kudlankou s hlasem jako karamel.
Tomáš by mohl vyprávět.
Na westernovém lomu bere skejťák písník jako propadání a s kočárkem se omlouvá a dekuje.
Na železitých jílech sledujeme ukázkový půdotok.
Jak se asi má rozmrzající permafrost? Jak zakleté bublinky metanu v něm?
Na samotném propadání chcíp pes, jen v rezervaci třicet horolezců slenguje stěnu.
Čtenářko, večer sebou mrsknu mezi poházané prádlo na vyprání a probudím se jako biomechanik přírodních dějů, prospektor geologických celků.
Tajemník krajiny.

Kostka cukru

Sedím na židli stavím foťák. Po dvou hodinách spánku na žíněnkách rozlišuju základní kontury reality, píšu psaní. Chvíli poté opevnění břehů za přelivem konventského rybníka vykoukne zpoza zeleně.
Je sice ještě zima, ale železné hory mi už strkají vizitku do kapes.
Jako bych vrchol devíti skal neviděl v modelu terénu u Marie v kabinetu pro tři.

V Brně rozmrzly mrazy. V Aquatisu jsem spolknul traverzu, hostinec u Bílého beránka už ví o mojí rezervaci po státnicích. Křehnu. Jen co zafouká a oskar pohlédne za mraky, roztaju jako kostka cukru pod jazykem, jako tichý led. V mezidobí probíhá kulturní válka mezi lesníky a ochranáři, mezi stavaři a strojaři, sociology a psychology a dalšími malichernými polocechy dlící v útrobách vysokých škol, ke kterým zhlížím.
Do věčných lovišť se odebral docent Buček, uměl referovat o černici hnědé jako čokoláda stejně jako o vodní poušti a pevných základech lesnické typologie. Všechna čest jeho památce.

Až budu opět nazeleno v letargii sedět u plačtivé skály a ani Říčka ani Zdobnice se neshodnou kudy vést své kynety, jen proto, aby si podaly ruce a vydaly se sobě navzájem, ponořím svoji nahou schránu do hlubiny soutoku. První chvílí ochromím odvážné nervy a pevné nohy, druhou plynule podlomím kolena, tušením zavřených světel. Ve chvíli poslední se voda převalí přes mé temeno.
Kruh se uzavře.

Zatrávené pavoučí nožky

Jimmy Mcnulty se zády opírá o kapotu, na obzoru visutý most.
Končí jeho pátá serie, jeho poslední serie. Díky němu vím, jak se z hajzla stává slušňák, ze slušňáka hajzl jen proto, aby se stal opět slušňákem. Přes tu první fázi se náměstek Cedric Daniels nikdy nedostane, než výt s vlky, raději odkráčí na odpočinek předpisovým krokem. Jednou nohou v blátě a druhou rukou za pasem nakonec dosáhne svého Lester Freamon, do vyřezávaných postav vkládá duši. Bunk Moreland dává (fuck) ačkoli není na řadě. Zatímco se Marlo úderem lokte vrací na ulici, Bubbs odříkává svoje pokání a malej Omar drží stráž u nebeský brány, stejně jako Stringer, Bodie, Snoop, Butchie, Prop Joe a další.
Po pěti sezonách nejlepšího seriálu na světě cítím mravenčení blaha.

Ale stejně jako rok zpátky i dnes vím o vanutí za pravým ramenem.
Vím o opeřených mrákotách něžně se snášejících na moji hlavu, jakmile zavřu oči s kocourem ve slabinách. Vím o jeho tajných skrýších na nežehlených osuškách, zatrávených pavoučích nožkách v jeho malém žaludku, o rozdvojené srsti při patě jeho ucha.
Vím, komu dlužím chůzi před rozbřeskem na obnažených prvohorních vápencích, komu komentář u textu, komu obejmutí, komu výkresy, komu přechod hřebene na běžkách,  komu zpívání písně "Zatím, co se koupeš" zatím, co se koupe, komu vlastní krev, komu vlastní život.