Sedím na židli stavím foťák. Po dvou hodinách spánku na žíněnkách rozlišuju základní kontury reality, píšu psaní. Chvíli poté opevnění břehů za přelivem konventského rybníka vykoukne zpoza zeleně.
Je sice ještě zima, ale železné hory mi už strkají vizitku do kapes.
Jako bych vrchol devíti skal neviděl v modelu terénu u Marie v kabinetu pro tři.
V Brně rozmrzly mrazy. V Aquatisu jsem spolknul traverzu, hostinec u Bílého beránka už ví o mojí rezervaci po státnicích. Křehnu. Jen co zafouká a oskar pohlédne za mraky, roztaju jako kostka cukru pod jazykem, jako tichý led. V mezidobí probíhá kulturní válka mezi lesníky a ochranáři, mezi stavaři a strojaři, sociology a psychology a dalšími malichernými polocechy dlící v útrobách vysokých škol, ke kterým zhlížím.
Do věčných lovišť se odebral docent Buček, uměl referovat o černici hnědé jako čokoláda stejně jako o vodní poušti a pevných základech lesnické typologie. Všechna čest jeho památce.
Až budu opět nazeleno v letargii sedět u plačtivé skály a ani Říčka ani Zdobnice se neshodnou kudy vést své kynety, jen proto, aby si podaly ruce a vydaly se sobě navzájem, ponořím svoji nahou schránu do hlubiny soutoku. První chvílí ochromím odvážné nervy a pevné nohy, druhou plynule podlomím kolena, tušením zavřených světel. Ve chvíli poslední se voda převalí přes mé temeno.
Kruh se uzavře.
Žádné komentáře:
Okomentovat