Sedíme s kávou v Náměšti na náměstí a koušem do kornoutů. Na mostě svatí.
Segmentový jez, monstr bezpečností přeliv nejhlubší přehrady budí respekt. Stovky kubíků a opevnění dvacet metrů do svahu.
Na mohelnu fouká a borovicím to furt neva, v dusivé scenerii chladícíh věží.
Moje první punkevní jeskyně jsem protlumočil, pro sebe si, čtenáři, na zápěstí zapisuju sintry.
Sním o tom, že jsem dronem a lítám v útrobách Macochy. Ostrý dopolední svit špikuje vlahý opar a náš milovaný arachnolog fouká do rtů. Vábí skorce a modřinky. Na stepi zase šermuje rukama a na thajské studenty lesnictví uplatňuje kovové zákonitosti biostatistiky. Selfíčko si udělají stejně dobře na stepi jako u úlu.
Po druhém pivu naslouchám, jak mladý vědec (náš milovaný) varuje před kudlankou s hlasem jako karamel.
Tomáš by mohl vyprávět.
Na westernovém lomu bere skejťák písník jako propadání a s kočárkem se omlouvá a dekuje.
Na železitých jílech sledujeme ukázkový půdotok.
Jak se asi má rozmrzající permafrost? Jak zakleté bublinky metanu v něm?
Na samotném propadání chcíp pes, jen v rezervaci třicet horolezců slenguje stěnu.
Čtenářko, večer sebou mrsknu mezi poházané prádlo na vyprání a probudím se jako biomechanik přírodních dějů, prospektor geologických celků.
Tajemník krajiny.
Žádné komentáře:
Okomentovat