Projektantská sekaná

V hlubokých dvanáctkách hltáš výměnný výkresový formát. Situace, podélný, příčný, kubatury. Cesta, příkop, průleh, poldr, dlažba na cementovou maltu.
Mít tak bagr, na místě zasypeš imaginárního kolegu Evžena Animuka těžkým kamenným záhozem nad 200kg/kus.V poslechu rozhlasových vln zapojuješ nepoužívaný závity. Už víš, že ty tvý maj raději notový zápis než matematický, třebaže diskrétní, bez čísel.
Stejně jako miliony užívaný cad i ty už umíš svoje myšlenky ostříhat, otočit, oříznout, zaoblit, zrcadlit v ekvidistantách, kopírovat a okótovat v různých hladinách.
Pak ale chceš odměřit, co zbylo. To jsou jen trosky technické dokumentace, které hladinami, stejně jako realitami neřízeně proliferují. Z tečných napětí jsou najednou netečná, z odtokových křivek stočené přímky, nemluvě o stozích dějinných výkresů zaprášených v archivech.
Dokud nevytáhneš hw hlíč, jsou tvý očiska zakutý v černým prostoru výkresové reality.

Polonina Boržava

Odjíždíš z města Chop a tři vagony od záchodu to stále páchne močí. Pokuřuješ u dveří a míjíš lavičku s místním kořalou, co měsíce neviděl domov. Má upnuté tričko se zašedlými slovy:
Fuck google, ask me.
Ještě než projdeš hraniční kontrolou, vrhnou se na tě veksláci s bankovkami v rukou. Eura?
Nocuješ nad Volovcem a když si jdeš při táboráku pro vodu (meruňkové víno má švuňk), nalezneš na horském kameni sunoucího se mloka, vypadá jako člověk. Stvoření dozajista zázračný
Pod Temnatykem stoupáš suťovým lesem, kde pro jedli abys smrk pohledala. Na vrchu minuty balancuješ svoji černou óem desítku, chvíli se zubíte a pak to cvakne.
Sestupuješ nad horní hranicí lesa dvě sta metrů pod výležisko a mezi kameny hledáš vodu. Borůvčí tu přechází v mech měkký jak tvá postel. Není slyšet nic.
Nad Koločavou zapadá slunce, pro mohutnou vejmutovku u starého dřevěného kostela nic nového pod sluncem. Stavební suť tady sypou do řeky: časem vše zmizí.
Zakládáš další filmek: černobílá si už místní vstavače neužije, ale co.
Naposledy vzpomeneš na moment z trhů v Mukačevu, kde jsi koupila černá slunečnicová semínka, právě je louskáš v zubech a nevíš, zda rozkousat i ty slupičky. Stará paní má před sebou desítky druhů sýrů, mateřsky tě chytá za předloktí a mázne ti vnějškem naběračky o hřbet dlaně čerstvou smetanu. Dlouhým tahem si blízneš a víš, to.
Tak nějak se ti nechce domů.

A já šel

Na zdech přimrzá pátá Glassova etýda.
Krásná polonina, Svídovec, proslulý Vihorlat.
Zítra budu ještě hýčkat svoje neposlušný tělíčko na svatbafestu, kdesi v trávě nebo kdesi na polštáři, ve světlíku. V neděli už nás ponese expres 141 Landek někam směrem Košice, kde před drahně lety můj strýc dosluhoval povinnou vojenskou službu.
Doufejme, že se bude ve vagonech čudit, hrát na kytaru, chlastat, hlasitě kvičet a že nás někdo okrade, tak zní legenda k itineráři cesty.
Dvořák s Marxem nasadí humorem zcepenělý výrazy a Novák se jen přichechtne nad mým prosím.
Můj problém jeho problém. Káceli jsme tenkrát jasan, dneska by šel sám, když jsme začali tušit, kam tenhle výlet nevyhnutelně pospěje.
A až dojedu někam, kde mě nikdo nenajde, zase zavřu oči, dozunknu zbytek z kuželky a rozmachem letitýho krupiéra vyšlu čumarty na šecky světový strany.

Jadrné lidství

Na polstrovaném taburetu v loubí čajovny u Poutníka poměřuješ vzrůst s mosaznou pouštní trubkou. V klenbách tisíce mozaik z pálené hlíny a rýsované miliardou úderů kladívka. Jak to ti Maročani dělají, nevíš. Pošesté louhuješ pu-erh a slyšíš o teflonové impregnaci svazků lan, které izolují těžké kontejnery petrochemického průmyslu, slyšíš o záměrech, účelech věcí a zamotá se ti hlava.

Po probuzení kontroluješ tep. Levou skráň máš krabatou jako po padesáti, pravou paži dřevěnou a  žilách? Tam ti běhá chladný pot. Jako z tenkého plátku syrového masa neuměle trháš kousky přiospalých zdání, které klamou jen z půli.
Tušíš dlouhý fajrunk, robotický ferkcajk, vypité flašky a skelné pohledy. Zádumčivé pohledy plné pospolitosti. Krátká - jako by budoucnost už byla dáno napsaná a její režisér opět zavelí střih.

Doktor Štefka hovoří o zahryznutí těžby vápence a o popadaných krápnících. Těžká jednání, ve kterých jde o miliony. Mokrá, Horákov. Stárnoucí fotograf v důstojné funkci je dobrotivým dědečkem a každý záměr agentů hlásí otevřením karet. Když se při dotazu na vyhlášené turistické stezky zamyslí nad dokonáním bezzásahovosti, čelo se mu rozpropadá do tisíce vrásek a je to lepší, než když čteš o životě Metuzaléma.

Květen? Měsíc jadrného lidství.

Klub Rváčů, Profivadlo

Nový Olympus