Na polstrovaném taburetu v loubí čajovny u Poutníka poměřuješ vzrůst s mosaznou pouštní trubkou. V klenbách tisíce mozaik z pálené hlíny a rýsované miliardou úderů kladívka. Jak to ti Maročani dělají, nevíš. Pošesté louhuješ pu-erh a slyšíš o teflonové impregnaci svazků lan, které izolují těžké kontejnery petrochemického průmyslu, slyšíš o záměrech, účelech věcí a zamotá se ti hlava.
Po probuzení kontroluješ tep. Levou skráň máš krabatou jako po padesáti, pravou paži dřevěnou a žilách? Tam ti běhá chladný pot. Jako z tenkého plátku syrového masa neuměle trháš kousky přiospalých zdání, které klamou jen z půli.
Tušíš dlouhý fajrunk, robotický ferkcajk, vypité flašky a skelné pohledy. Zádumčivé pohledy plné pospolitosti. Krátká - jako by budoucnost už byla dáno napsaná a její režisér opět zavelí střih.
Doktor Štefka hovoří o zahryznutí těžby vápence a o popadaných krápnících. Těžká jednání, ve kterých jde o miliony. Mokrá, Horákov. Stárnoucí fotograf v důstojné funkci je dobrotivým dědečkem a každý záměr agentů hlásí otevřením karet. Když se při dotazu na vyhlášené turistické stezky zamyslí nad dokonáním bezzásahovosti, čelo se mu rozpropadá do tisíce vrásek a je to lepší, než když čteš o životě Metuzaléma.
Květen? Měsíc jadrného lidství.
Žádné komentáře:
Okomentovat