Polonina Boržava

Odjíždíš z města Chop a tři vagony od záchodu to stále páchne močí. Pokuřuješ u dveří a míjíš lavičku s místním kořalou, co měsíce neviděl domov. Má upnuté tričko se zašedlými slovy:
Fuck google, ask me.
Ještě než projdeš hraniční kontrolou, vrhnou se na tě veksláci s bankovkami v rukou. Eura?
Nocuješ nad Volovcem a když si jdeš při táboráku pro vodu (meruňkové víno má švuňk), nalezneš na horském kameni sunoucího se mloka, vypadá jako člověk. Stvoření dozajista zázračný
Pod Temnatykem stoupáš suťovým lesem, kde pro jedli abys smrk pohledala. Na vrchu minuty balancuješ svoji černou óem desítku, chvíli se zubíte a pak to cvakne.
Sestupuješ nad horní hranicí lesa dvě sta metrů pod výležisko a mezi kameny hledáš vodu. Borůvčí tu přechází v mech měkký jak tvá postel. Není slyšet nic.
Nad Koločavou zapadá slunce, pro mohutnou vejmutovku u starého dřevěného kostela nic nového pod sluncem. Stavební suť tady sypou do řeky: časem vše zmizí.
Zakládáš další filmek: černobílá si už místní vstavače neužije, ale co.
Naposledy vzpomeneš na moment z trhů v Mukačevu, kde jsi koupila černá slunečnicová semínka, právě je louskáš v zubech a nevíš, zda rozkousat i ty slupičky. Stará paní má před sebou desítky druhů sýrů, mateřsky tě chytá za předloktí a mázne ti vnějškem naběračky o hřbet dlaně čerstvou smetanu. Dlouhým tahem si blízneš a víš, to.
Tak nějak se ti nechce domů.