Blato padat

Říjen 1996, kdesi v srdci Orlických hor.
Za měsíc mi bude sedm let, ležím přikrytý za bukem a vejrám na tu šou.
Ing. Hájek z orlickohorský správy zapaluje knot a hází červený váleček do díry v bahně.
Utíká k cestě, skáče do kopřiv v příkopu a chechtá se jako zjednanej v očekávání, patří stejným směrem jako já, na zamžený palouk.
Bumprásk!
Třicet kubíků se vznese vzhůru, na mžik se zastaví, aby se snášelo na zem jako dětské šaty, když se svezou z ramínka. Úspěch, tůně jsou na světě. Už za dva roky si tu zooložka, ing. Mikátová, a entomolog, ing. Hájek, spokojeně podají ruce po dokončeném monitoringu. Čolci, skokani, ropuchy, vážky, šídla, šidélka, potápníci. Kdyby ing. Mikátová věděla, že za dvacet let budeme chránit přírodu i tankama, jen se uchechtne, jako by slyšela blato padat.
Kéž bych tam toho času byl, čtenářko.

Kde jsem to bydlel?

Na Jánské jsem spal nad nespočetným množstvím bankovek, na stropě spořitelny. Tři na pokoji a nikdo v noci neťukal násadou od koštěte. Jen přes trojitý skla se jednou z ulice ozval zoufalý ryk melancholického opilce, který napůl zpíval, napůl plakal. Na střeše svou roli neplnily plašiče holubů, nedopalky jsme házeli dolů šest pater a dole se na rozdíl od naší kuchyně uklízelo. Ve spíži byla tajná skrýš desítek předchozích studentů - jejich polorozpadlé vysavače, plechovky, obaly od pánví a spotřebičů byly tajemnou odvrácenou stranou. Chodil jsem na cihlářskou, kde umělci z favu kouřili v celým bytě a kde brácha někdy ani nevstával z peřin a už klepal do popelníku. Student sochařství nutně potřeboval na klauzury odlít moji pravou paži a než jsem si uvědomil, že mi sádru patlá i do podpaždí, byla tvrdá. Byla to tvrdá zkouška, vydrolený skoronerost ostrými záškuby trhat, zaživa. Jednoho dne se sochař objevil po opici ležící na parketách. Místo neprostupné kštice dredů měl hlavu oholenou jako dětská prdýlka a když si, ještě v trenkách ráno zapálil vítězné cigáro, smál se skoro nepříčetně.

Staňkova byla požehnaný ráj nostalgie. Ve vysokých stropech jsem si žil jako pod blankytným stanem. Hluboko do noci jsem zíral do monitoru a chlaščal kávu páchnoucí sifonem. Moje letitá spolužačka mezitím plakala nad bakalářskou prací. Pro narozeniny jsme oslavence táhli pět metrů do hospody U Míče, kde za těžkou devizovou měnu platily zámořské rumy. Na zahradě vnitrobloku se potulovaly kočky a když v kuchyni praskla žárovka, vzali jsme ji ze záchodu, do kterého jsem se uměl dobýt, když ze sedmi lidí na bytě nezbyl nikdo. Jezdil jsem do kavárny Zastávka, aby moje spolubydlící neměla dlouhou šichtu... a nechal jsem se vyhodit ze studií.

Moje jediný koleje na JAKu jsem žil sotva čtyři měsíce. Se samozřejmým studentem z agra jsem chodil na pivo víc, než s kým. Byl jsem v pětadvaceti studentem prvního ročníku krajinářství a vůbec jsem neměl  páru, kam se můj život šine. Když byl Tomáš ve škole, nežinýroval jsem se otevřít okno a ubalit si viržínko. Připadal jsem si tam jako v nemocničním vězení a dodnes lituju, že jsem ani jednou nepozval lidi k sobě na palandu a nezahrál jim nějaký Plíhaly, Trabandy, Volanty ani jiný těžký frajery tuzemský muziky, toho času v kurzu.

Málem bych zapomněl na zlatý Úvoz, na který jsem se ze dne na den, prvního ledna, odstěhoval z kolejí kvůli letitému příteli, kterého vyhodili z domu a já mu pomohl najít nový pevný bod v životě. Navždy mě to bude těšit. Byl to další upatlaný byt plný sedmi polostudentů, ve kterém se neuklízelo. Okny táhlo, topení netopilo a v létě se pro výheň nedalo spát. Pod radiátorem byly chomáče prachu velké jako adolescentní potkan, ve starých skříních jsem se mohl schovat a nikdo by mě nenašel. Parkety vrzaly, koberec v chodbě byl přímo eklhaftozní a i zde, v zádveří, byl životní sklad celých generací, snad nevykliditelného bince. Hráli jsme u cigár s Honzou magický karty a nejednou mě v pomalým baru ukecal na druhý, třetí pivo.
A hlasité vzdychy souložícího páru se zřetelně slyšitelnou artikulací i přes zeď? Na denním pořádku.

Zapadlou Kunzovou jsem udržoval kontakt s vysokými stropy. U bytnýho jsme chodili vyklízet suť, přezdívali jsme mu Majordomus. Připálil jsem tam cizrnu na uhel a snad se to nikdy nevyvětralo. Andrea nosila do kamrlíku pro služku bukové větve místo garnyží a svedla tam nejedno chlapecký tělo. Já jsem mezitím obdivoval mrňavý balkonek a průduch starých vafek, ve kterých jednoho dne našel svůj konec spálený vrabec, starý a mrtvý. Na bytě jsem se opět shledal s prostředním bratrem, byl pilířem. Jednoho dne Pavlína přitáhla z práce pět kilo čokoládových bonbonů. Rozházeli jsme je po chodbě a ve zkouškovém jsem jich uměl i čtyřicet za den. Parkety už nevrzaly, ale já už věděl, že vítr vane správným směrem.

Příběh Rotalovy se ještě píše, čtenáři, ale tenhle tmavý sklepní byt, který je mi dnem, bude v těchto malých dějinách bydlení osazen podobně zdobeným rámem, jako pamětníkům legendární Staňkova či Úvoz. Pozoruhodný je, že všechny ty denní rituály: pálení na balkoně, vybírání svršků, sprchování, vaření, nulová rekreace a instantní vztahy vyšuměly do propadla času tak nějak dřív.
Jako by skoro ani nebyly.

Společnost nevolnosti

Hladím od prachu dvě černý dlaně figuriny, jsou jako živý.
Strnulý připomínky vlastního těla, hmoty.
Zlatý pírko – brož, jízdenky, kazety, cizí bankovky, staré noviny.
Spálit.
Spálit to všechno v krátký lhůtě, byl bych zase víc člověkem než hřídelí.
Ale co texty, co neosobní rozmluvy s Tebou, čtenáři? Když se zaposloucháš do bzučící elektřiny, zahlídneš ušima lavičník, poprsník, krátčata a třeba i ondřejský kříž, který mimo krov má na sítnici vpálený každý skot jako tištěný spoj.
Slyšíš? Příliš lidské jednání v tobě dříme a ty ho nechceš probudit.
Na druhou stranu se bez zpráv z vnějšku neobejdeš, protože jinak neporozumíš tomu, co děláš.
Potřeba pohledu z vnějšku je potřebou radikální, nejde bez ní přežít.
Proto chtěj, aby ti přátelé kladli odpor. Odpor přátelský a obětavý.
Zprávy z vnějšku nelze vyslat bez vydání energie, uvnitř nelze žádnou zprávu přijmout bez zachvění a otřesu.

Návraty

Být rekurzivní, čtenářko, může v tvým případě třeba znamenat i to, když se díváš na fotografii sebe sama z minulosti (či odjindy?). Podáváš si tak ruce sama se sebou skrz rozplizlou membránu času. Stejně jako budík, ze kterého zbyl jen algoritmus ve střívkách telefonu. Když ráno zazvoní, stále může znít kovovými údery a otřásáním na poličce, tvoje uši ale na rozdíl od tebe od první vteřiny pevně ví, že i ten zvuk je digitální a místo analogové něhy starosvětského budíku ti po ušních bubíncích dupou jen nespojité hladiny.

Není to ale fotografie. Nebo stále? Z ní zbylo nejspíš jen obkreslení statisíci malých pixelů, které tvoje zornička snímá z leckde dostupného displeje a i ona ví o nespojitých hladinách zobrazení.
Doporučuji vykonat další selfie.
Tvoje rekurzivní a budoucí já se třeba jednou rádo vrátí do tvýho mladýho těla.
A vůbec, nebylo by lepší být součástí sama sebe třeba zvukem místo bezbřehých fotek?
A co pach? Budeš si vonět po letech stále stejně?
A poznala bys, kdyby ne?