Návraty

Být rekurzivní, čtenářko, může v tvým případě třeba znamenat i to, když se díváš na fotografii sebe sama z minulosti (či odjindy?). Podáváš si tak ruce sama se sebou skrz rozplizlou membránu času. Stejně jako budík, ze kterého zbyl jen algoritmus ve střívkách telefonu. Když ráno zazvoní, stále může znít kovovými údery a otřásáním na poličce, tvoje uši ale na rozdíl od tebe od první vteřiny pevně ví, že i ten zvuk je digitální a místo analogové něhy starosvětského budíku ti po ušních bubíncích dupou jen nespojité hladiny.

Není to ale fotografie. Nebo stále? Z ní zbylo nejspíš jen obkreslení statisíci malých pixelů, které tvoje zornička snímá z leckde dostupného displeje a i ona ví o nespojitých hladinách zobrazení.
Doporučuji vykonat další selfie.
Tvoje rekurzivní a budoucí já se třeba jednou rádo vrátí do tvýho mladýho těla.
A vůbec, nebylo by lepší být součástí sama sebe třeba zvukem místo bezbřehých fotek?
A co pach? Budeš si vonět po letech stále stejně?
A poznala bys, kdyby ne?