Říjen 1996, kdesi v srdci Orlických hor.
Za měsíc mi bude sedm let, ležím přikrytý za bukem a vejrám na tu šou.
Ing. Hájek z orlickohorský správy zapaluje knot a hází červený váleček do díry v bahně.
Utíká k cestě, skáče do kopřiv v příkopu a chechtá se jako zjednanej v očekávání, patří stejným směrem jako já, na zamžený palouk.
Bumprásk!
Třicet kubíků se vznese vzhůru, na mžik se zastaví, aby se snášelo na zem jako dětské šaty, když se svezou z ramínka. Úspěch, tůně jsou na světě. Už za dva roky si tu zooložka, ing. Mikátová, a entomolog, ing. Hájek, spokojeně podají ruce po dokončeném monitoringu. Čolci, skokani, ropuchy, vážky, šídla, šidélka, potápníci. Kdyby ing. Mikátová věděla, že za dvacet let budeme chránit přírodu i tankama, jen se uchechtne, jako by slyšela blato padat.
Kéž bych tam toho času byl, čtenářko.
Žádné komentáře:
Okomentovat