Bedekr Evy Sirkové

Kdybys, čtenáři, věděl, kdo je Filip Fried, už dávno nemáš v dlani lupu a nepídíš se po jeho elektronické stopě. Surově točíš kormidlem hnát ku převlékárně a zatím, co otevírám poslední zásuvku stolu tohoto právě zesnulého básníka (horoucí zápal plic, to jsou žahavé přeludy a mámení v přítomnosti samotné membrány života a smrti), osvobozuješ torzo po temeni a za tmavě sametovým pátým převlekem na škrabošku nezapomínáš.
Jsme ve Velkém zámku, v předsálí literární hostiny. Je noc a blesky se kupí. Kolem obchází muž a, čtenáři, zatím o něm víme jen to, že voní čistou zemí a že odmítá vědro svého času přelévat ve starost o pouhý denní provoz. Nejsi tu ale první. Historie se opakuje, jako výlety malých mušek ke světlu. Rub předloktí máš jako hřbet mrtvé kočky, tato chvíle je ostatně příhodná malým pohoršením, kterým jsem připravena obdařit našeho čtenáře každým momentem.
O Tobě mluvím.

Fištron na celky

Mezi červenými nosy, strnulými úsměvy, pod vesmírným šapitó prosakuju hořícími obručemi, prosakuju realitou.
Teď se zrovna brodím Kyjovkou. Tvář Jihomoravského luhu se mračí. Než padesátiletý výročí železné facky rudého režimu je luh trápen vlhkostním režimem. Nedělám ouchcapky.
V dalším skoku lezu na vysoký komín a nedívám se pod sebe. Místo banneru s třeskutým poselstvím to vidím na heroický ohňostroj. Na jedné straně mince ekrazit, na druhé donarit.
Taky všem ukážu, kdo je tady fištron na celky a kdo špecialista na mikrokosmos.
Můj anděl strážnej má křídla jako dvě nevěsty, za letu v horizontále jen náznakem postrkuje záda, když kolísám.
A teď těžký kameny z lapidária: Veliký noční incident, na jehož prvním konci je křik a na druhým tichý bdění na ochozu. Na základovou spáru pokládám neposlušný slova.
Čtenáři, žij.

Inzerát na dům, ve kterém nechci bydlet

Kráčím Tišnovskou, pytle v dlaních.
Pro vedro mžourám, přísný jak markrabí Gero.
Za přechodem si jen říkám, že stačí jen trochu silněji utáhnout kravatu a optat se svého stínu: "Nakolik, bratře, žiješ?"
Polibky slunce jsou rány bičem.
V samoobslužné prádelně schlíple tlačím povlaky do nerezovýho bubnu, kam bych se vešel jak nebožtík únětický kultury a tak nějak tuším, že člověka přece nejde odvšivit od svobody.
V malý škole zběhlosti a nekončící kafkárně otvírám plechový braník.
Je přeci dobré bydlet v úzkosti a strachem slyšet své zuby, dobré je přivádět život do ztráty a ráno nanovo začít. Už bych písmenům aplaudoval, když v tom se můj čtoucí prst zastaví.
Čtu o matce boží a jejích přicementovaných rukách, jak při světle acetylénové lampy nemůže synovi zakrýt oči a on se dívá. Vidí mě, jak v noci nahý plavu Mariánským údolím, při hledání rusalek skláním hlavu pod vlasci  a pozitivním laděním se nořím do negativního chladu.
Vidí dějiny mého vlídného léta, které je velikým rozbřeskem rostoucí ze soumraku.
Vidí mě, jak v prádelně civím do bubnu. Hledám v něm cestu z bludiště?

Hluché minutí

Celý svět mi učaroval.
Zavírám oči a propadám se do dějin, dohlédnutelných horizontů.
V sociální bublině, ke které jsem patřil jsme samí jiní lidé. To nechceš.
Setkat se nejen se sebou ale i já s nimi teď, oni před deseti lety, naopak.
Zbývají mi trosky: rekvizity životních představení, texty, fotky, rozmazaný situace, pocity.
Hluché minutí.
Zase víčka otevírám a hledím dopředu. 2020. 2030. 2070.
Budu ještě naživu? Zblázní se lidi definitivně? Kolik budu mít dětí, kolik příčetnosti?
Vidím poušť u Břeclavi, vinice ve Žďárkách. Přeháním?
Budou Rozsochy stále tak rozsochaté? A co ty děti, dnes si nemohou přijít na jméno, ale zítra? Za padesát let? Asi zapomenou na svý jména.
A co ten nahrbenej děda s moučnou tváří, kterýmu jsem říkal otče náš, když ten kolotoč začal, kde byl?
Ale konec mudrování, koukej, jaký jsem byl ucho.

Mezi jesetery

Chápeš se otěží a unikáš z pekla, pro samé vedro spíš. Snad v každé vsi, tady na Hlinensku, končí svět, a nový začíná. V autobuse jedeš sama, mžitkem zahlédneš trávou skryté čapí nohy. Na nádraží, konečně, obdržíš welcome drink, zelený plech, a jdeš. Jdeš ve šlépějích, pro které byly Železné hory vším. Noříš se ve starých lomech, v metru chladných, jako umrlčí dlaň, setřásáš z torza dávný strach ze zvodnělých hloubek, splýváš.
Čtenářko, odpoutej se. Chřípí viz, slyš. Na patře ještě mastný špeček, ale na zenitu? Tam hledáš vrcholy písmene B při čtyřúhelníku ABCD, stíháš družice, soliterní hvězdy, snad planety. Nikdo Ti přitom neskáče do řeči, v nočním napětí víčka nezamhouříš. Snad proto, že každý snění a každá včerejší chvíle  bude jen zmenšenina, odvárek, hloupý vtip dnešní metamorfované noci.
Čtenáři, nad ránem vstaň, vyloupni se ze svého zárodečného vaku, jako se z křehkého skafandru vyvlékají vážky. Poslechneš-li, dovedu Tě v půl sedmé na lom Srní, kde půlka tvých chromozomů dnila své mládí. Nedlouho poté vstupuješ do chladivé vody a od nohou přes moudí k samému temenu je vše patrné: Našel jsi ráj.
Pokračuješ na Matulův lom, nechat se poučit o monolitech, holýma rukama lámaných. a dumáš, jak bude hloubka za léta zatopena. Krásou nezchudne.
Po cestě k vlaku sleduješ oblaka, jak tam jsou, jenom tak.
Tělo ovšem zapomínáš mezi jesetery na Srní.

Červenectví