Kdybys, čtenáři, věděl, kdo je Filip Fried, už dávno nemáš v dlani lupu a nepídíš se po jeho elektronické stopě. Surově točíš kormidlem hnát ku převlékárně a zatím, co otevírám poslední zásuvku stolu tohoto právě zesnulého básníka (horoucí zápal plic, to jsou žahavé přeludy a mámení v přítomnosti samotné membrány života a smrti), osvobozuješ torzo po temeni a za tmavě sametovým pátým převlekem na škrabošku nezapomínáš.
Jsme ve Velkém zámku, v předsálí literární hostiny. Je noc a blesky se kupí. Kolem obchází muž a, čtenáři, zatím o něm víme jen to, že voní čistou zemí a že odmítá vědro svého času přelévat ve starost o pouhý denní provoz. Nejsi tu ale první. Historie se opakuje, jako výlety malých mušek ke světlu. Rub předloktí máš jako hřbet mrtvé kočky, tato chvíle je ostatně příhodná malým pohoršením, kterým jsem připravena obdařit našeho čtenáře každým momentem.
O Tobě mluvím.
Žádné komentáře:
Okomentovat