Chápeš se otěží a unikáš z pekla, pro samé vedro spíš. Snad v každé vsi, tady na Hlinensku, končí svět, a nový začíná. V autobuse jedeš sama, mžitkem zahlédneš trávou skryté čapí nohy. Na nádraží, konečně, obdržíš welcome drink, zelený plech, a jdeš. Jdeš ve šlépějích, pro které byly Železné hory vším. Noříš se ve starých lomech, v metru chladných, jako umrlčí dlaň, setřásáš z torza dávný strach ze zvodnělých hloubek, splýváš.
Čtenářko, odpoutej se. Chřípí viz, slyš. Na patře ještě mastný špeček, ale na zenitu? Tam hledáš vrcholy písmene B při čtyřúhelníku ABCD, stíháš družice, soliterní hvězdy, snad planety. Nikdo Ti přitom neskáče do řeči, v nočním napětí víčka nezamhouříš. Snad proto, že každý snění a každá včerejší chvíle bude jen zmenšenina, odvárek, hloupý vtip dnešní metamorfované noci.
Čtenáři, nad ránem vstaň, vyloupni se ze svého zárodečného vaku, jako se z křehkého skafandru vyvlékají vážky. Poslechneš-li, dovedu Tě v půl sedmé na lom Srní, kde půlka tvých chromozomů dnila své mládí. Nedlouho poté vstupuješ do chladivé vody a od nohou přes moudí k samému temenu je vše patrné: Našel jsi ráj.
Pokračuješ na Matulův lom, nechat se poučit o monolitech, holýma rukama lámaných. a dumáš, jak bude hloubka za léta zatopena. Krásou nezchudne.
Po cestě k vlaku sleduješ oblaka, jak tam jsou, jenom tak.
Tělo ovšem zapomínáš mezi jesetery na Srní.
Žádné komentáře:
Okomentovat