Celý svět mi učaroval.
Zavírám oči a propadám se do dějin, dohlédnutelných horizontů.
V sociální bublině, ke které jsem patřil jsme samí jiní lidé. To nechceš.
Setkat se nejen se sebou ale i já s nimi teď, oni před deseti lety, naopak.
Zbývají mi trosky: rekvizity životních představení, texty, fotky, rozmazaný situace, pocity.
Hluché minutí.
Zase víčka otevírám a hledím dopředu. 2020. 2030. 2070.
Budu ještě naživu? Zblázní se lidi definitivně? Kolik budu mít dětí, kolik příčetnosti?
Vidím poušť u Břeclavi, vinice ve Žďárkách. Přeháním?
Budou Rozsochy stále tak rozsochaté? A co ty děti, dnes si nemohou přijít na jméno, ale zítra? Za padesát let? Asi zapomenou na svý jména.
A co ten nahrbenej děda s moučnou tváří, kterýmu jsem říkal otče náš, když ten kolotoč začal, kde byl?
Ale konec mudrování, koukej, jaký jsem byl ucho.
Žádné komentáře:
Okomentovat