Kráčím Tišnovskou, pytle v dlaních.
Pro vedro mžourám, přísný jak markrabí Gero.
Za přechodem si jen říkám, že stačí jen trochu silněji utáhnout kravatu a optat se svého stínu: "Nakolik, bratře, žiješ?"
Polibky slunce jsou rány bičem.
V samoobslužné prádelně schlíple tlačím povlaky do nerezovýho bubnu, kam bych se vešel jak nebožtík únětický kultury a tak nějak tuším, že člověka přece nejde odvšivit od svobody.
V malý škole zběhlosti a nekončící kafkárně otvírám plechový braník.
Je přeci dobré bydlet v úzkosti a strachem slyšet své zuby, dobré je přivádět život do ztráty a ráno nanovo začít. Už bych písmenům aplaudoval, když v tom se můj čtoucí prst zastaví.
Čtu o matce boží a jejích přicementovaných rukách, jak při světle acetylénové lampy nemůže synovi zakrýt oči a on se dívá. Vidí mě, jak v noci nahý plavu Mariánským údolím, při hledání rusalek skláním hlavu pod vlasci a pozitivním laděním se nořím do negativního chladu.
Vidí dějiny mého vlídného léta, které je velikým rozbřeskem rostoucí ze soumraku.
Vidí mě, jak v prádelně civím do bubnu. Hledám v něm cestu z bludiště?
Žádné komentáře:
Okomentovat