Možná, že přicházím

Společně s podšálky se v horní poličce stále hromadí bílé hrníčky se zlatým lemem. Na svědomí je má Čína a nemyslím teď firmu Kobayashi. Kdo neviděl Obvyklé podezřelé, jako by nebyl.

Ale k věci.
Za co asi byla ta kniha desetiletí? Pro povídku triceratops, ke které se Dáša ještě nedostala? Pro zvídavost Lenky, která čeká na nestřežený okamžik? Pro Editinu rozpolcenost, , která zatímco nepříčetně ječí na Vladimíra, on už tuší, jak s její spící přítomností bude jezdit celou noc autem po městě a tiše šeptat, že i když jsou v sobě naprosto ztraceni, přece se z toho nemusí zbláznit?
Nebo za to může Leoš, který se bojí, co za dopis nalezne v poštovní schránce? A co se stane poté, co jej rozškube a pošle propadlem kontejneru do dějin?
Ne, určitě za to může Michal, který vypráví své Věře o kostřičce ptáka, kterou dostal od svého otce poté, co Michal našel za domem mrtvého hýla a chtěl si jej nechat u otce hygienika vycpat. Otec mu poté vyprávěl o mechanice mohutného ptačího sterna...
A co Oldřich, který se chorobně bojí ptáků, ale když se dostane do svého, precizně zpracuje projekt záďové nadstavby s nosičem kormidla a kormidlového peně od os přes středy, kóty až po modré trysky, náhledy nárysů a bokorysů, se kterými si poradí loděnice Odense Lindo s osvědčením Lloydova lodního registru, jsou to přeci zkušení seveřané.

Jan Balabán - Možná, že odcházíme

Lednový ektar

Bohunice, Maloměřice, Nový Hradec Králové, Štýřice, Zelená hora

Odstraňování sedliny

Živa, kamaráde, to není ledajaký laickovědecký časák. Honza Evangelista Purkyně ho ne nadarmo založil stopětapadesát let do minulosti a jako jedním z nestorů místní a pomístní vědy vtiskl do vínku badatelům a mozkům par exeláns. Podobně jako na obálce z posledního čísla roku dva sedmnáct zamyšlení Honza kouká na lidskou lebku se slovy
"Jenom věda jest nití Ariadny, která k žádoucímu cíli vede. Proto pěstujme ji každý, nemáť býti výhradností některých; všem, kdož nechtějí na věky přilnouti k hmotě, jesti spásou."
Niterně se zachvívám.
Vskutku vznešený odkaz ponechal nám tento předek, ale abychom, čtenáři kamaráde, hlouběji zanořili šlépěj do vědy, dovolím si malý exkurz mezi titulky jiného loňského čísla.
- Symbióza kam se podíváš: O arbuskulárně mykorhizních houbách a soužití s rostlinami.
- Neviditelná tajemství domácích mazlíčků aneb houbová onemocnění přenášená zvířaty.
- Mikroskopické houby v herbářích
- Entomopatogenní houby: nerovný boj
- Quo vadis, taxonomie mikroskopických hub?

Takto můžu pokračovat do adonaj a i přesto, že Živa zdaleka není jen o houbách, anóbrž o kultivaci a popularizaci biologie, přidám pár oborů, bez nichž se lidi bez hub snad už ani neobejdou.
Kvašené alkoholické nápoje, kynuté pečivo, ušlechtilé sýry a salámy, fermentace sóji, nepřeberná mnohost léčiv, úprava krmiv, čištění vody, zpracování kůže, čistící prostředky... a teď se podrž:
odstraňování sedliny z džusů, jdu do kolen.
Pro milovníky lesa poznamenávám, že v rozsáhlých pralesech na severním Kavkazu může růst více než 300 druhů (rostoucích na dřevě v různém stupni rozkladu) lišejníků na jediném hektaru.
Jaký je rozdíl v pH borky buku v průběhu let, jaký z toho mají profit lišejníky a co je tajemstvím Šumavské lokality Spáleniště, to si ponechávám jako tajemství, protože jak říká Honza Motal:
"Tajemství je výhodou dialogu, nikoli jeho překážkou." 

Kolíbka, ornice, dřevěný futrál

Stojím při starým rybníku, malá terénní deprese za starými Holicemi. Ještě jako mrně drandím nekonečnou polní cestou z makadamu. Při Blažkovci pár osik, vrb a mohutný železobetonový požerák. V křovinách pupkatí rybáři a od cesty pláž z navezeného písku v jinak opukové baště české křídové pánve, čistě labského vývoje. Ovšem co by to bylo za předpisovou východolabské tabule bez kvartérních sedimentů, že?
Bodří bratři Doupovcovi zdvihali kousky železa, aby jejich desetileté paže poznali i něco k chloubě pod kůží. Stará paní Prokopcová, která přišla o manžela příliš brzo a jíž nechal syn za domem na zahradě rozestavěný dům z cihel. I dnes, snad po třiceti letech je vidět základy a příčky suterénu. Naší babičce se nad zahradu nakláněla ohromná vrba, která by záhonky s bramborami a angrešty zalehla jak deka vojína Dobeše. A to ještě nemluvíme o kočkách, kterých bylo po celém rajonu nepočítaně. Dvakrát za pětiletku někdo zapálil za jezedéčkem stoh a když přikráčel opadavý podzim, místní mládež stopovala traktory, aby se pak mohla vozit s leckterým řidičem družstva po poli.
Jaký by to ale bylo vyrůstat ve městě? Jako dítě nepoznat vojtěšku od tritikale, pětkrát za sezonu neokopat brambory, nesušit mátu a neprojet okres pro první třešně?
Rozvázat uzlík důvěry mezi kolíbkou, ornicí a dřevěným futrálem?

Je čtvrtek, pět odpo

To, že umíš běhat, čtenářko, neznamená, že běhat chodíš.
Budoucí léto má minulé ozvěny již dnes: Španělské hory, Chorvatský výběrný les, Ukrajinské poloniny, Gdaňské přístavy, horizonty Budapešti, pendlování Hradec/Brno.
Zrovna včera jsem se dozvěděl, kde roste Quercus ilex a kde Pinus pinea. Určitě ne v čárách zatopených ploch a objemů, dá rozum. Už vůbec ne na horní hranici lesa.
Pokračuju v seriálu všech dob The Wire jehož autor David Simon v současnosti boduje se znamenitou -zatím- jednosériovkou The Deuce. 
Zarytýho čtenáře nepřekvapí čtecí čelendže z databáze knih, který jsou vpravdě k ničemu. Schválně, je lepší číst mizérii než nečíst vůbec? Sto roků samoty, Muž bez vlastností, Královský vozataj !
Jak to tak vidím, polární záře se nejspíš pro kvantum světelnýho smogu nad Hercynskou podprovincii, natož do mého milého Panonika horkotěžko vměstná.
Každý čtvrtek jsem to ale já, kdo po čtvrté ranní fackuje budík, že noc je ta tam.
Vidět mě Inka, tichým hlasem mě pošťouchne z unavený setrvačnosti vlastního psaní.

Po kolenou do nebe

Zatím co se dívám z vlaku a smím jen zamávat, vagon mýho života šoféruje někdo docela jiný. Málem bych přeslechl za zády adolescenty: Ten stále machrující deváťák je asi měkota, když se na ulici holce ani nepodívá do očí.
Doufám, že prof Terzaghimu, jakožto zakladateli půdní mechaniky někdo pěkně spočítal kubatury zeminy navždy kryjící jeho rakev bezpečně uloženou do nezámrzné hloubky kdesi v Americkém státečku Maine.
Společnost přátel žehu bude brzy na světě drahně let a když už jsme, čtenáři, u toho, kdo asi v krajině vystaví nové hřbitovy? Krajinní inženýři? A budou vůbec ještě tyhle svatostánky smrti, pozdně moderní pohřebiště vůbec potřeba? Neprotlačí mezi paragrafy ta archaická klika žeh?
Není-li žalobce, klidně dám, coby novodobý Marcus Porcius Cato, pomyslnou ruku do ohně na obranu vymírajícího cechu rakvářů.
A co ty, čtenáři, kdy naposledy jsi pomyslel na svoje poslední záškuby?
Strnulost údů, skelnatost očí, modrání ušních lalůčků?

Očumuju pupeny

Za týden nalétám stovky kilometrů vlakem.
Perspektivou se vtěluji do bytosti mladého Jana Pernera, inženýra par excellence.
Tragicky zahynul tři dny po třicátých narozeninách, kdy mu při jízdě narazil sloupek návěstí do přechytré hlavy. Je mi osmadvacet.
Po cestách jsem pozorovatelem i objektem dokumentaristů, loudilů a především vlastních předsudečných soudů. Zrovna teď mi ve starém Hradeckém bytě přítel z mládí vaří nudle.
Čtenářko, no posuď: čtyřsetleté parkety, místo rovných stropů loubí v kuchyni kam se podíváš, starý zaprášený balkon s výhledem na město a teď poenta:
Hradec Králové byl dlouhý dekády pevností, kterou se jali bourat až na konci 19. století a kopec ve středu města tu není pro nic za nic. Jako srdce tvrzi jej navršili z pusté roviny České křídy.
To se mě příliš netýká, přes půlnoc se prospím na čtyřsetletých prknech, které kdysi nesly nejednoho důstojníka rakousko-uherské armády, žaláře národů.
Najednou se čas prorotuje kamsi vpřed, do třicátých let jedenadvacátého století:
až budu kdesi v pralese očumovat pupeny, jedlový zmlazení
a děsivý pusto po václavce
uslyším líbezný
docelá nenápadný
liščí ticho