Na zenit

V dolní polovině plocha.
Nad horizontem natažená předloktí
s dlaněmi ve tvaru husy
jak jsi ji, čtenářko, v dětství tvarovala stínu.
Napravo mateřská hlava
maketa z látky a plyše, oči knoflíků.

Je pokynuto
propotím pětiletku
proti sobě vstažený nůž
klidně jen prostřední ukazovák

Suma sumárum
hlavu vzhůru
na zenit
zavřít oči

Valit šmé

Na obrazovce se vznítil další trpaslík, pokrevní msta.
Přeloženým křídlem dveří fuka, ne pro nic za nic.
Ostentativně protřepu dlaň a ukazovák zanořím do teorie
(kořenových čistíren)
V mých spodních patrech
a neříkejme tomu hnedka peklo
uchytil se malý hlevík
pár let po něm osmělená pionýrská dřeň
remíz je na světě.

Dva vikýře protější strany ulice
(můj dozor v noci)
už se zase naklánějí
za moment hýbnou veřejemi
a usnu
to bude další nezaplacená pokuta
další melancholická radost,
člověk...

Prostota písní: kachonové šmé
Do nebe? Po kolenou.
Už se bojím i škrtnout sirkou.
Třeba kolem projde trpaslík
a jeho čepice bude propálena.

Transakční časy

Modrou určitě vymysleli v améru, jistě ne na zeleným vandru: myslivec na ambónu.
Zrovna když jsme si vedli v tlaku lečí, uhasla muflonka.
Chvíli na to už jen čtyřiadvacet černý plus liška s ohonem do pravého úhlu.
17. prosince si přečtem pár slovíček v kupé.
Stejně jako všude kobercové nálety sekvencí: zápřah splavený v horizont.
Podléhám slovu.
Vtípky černých výložek, komorník a komoří, pachtýř a propachtovatel.

Není tady próza čtenáři, v tahu je povídání.
nejen sekaná ale i bitá
v úplnost: Žitá. Především žitá je ponornost odborné přípravy
čtení jízdních řádů, transakční časy a jmenujme do adonaj.

Promáčknutý kruh

Od sedmi hltá plochou moudrost: komu kolik a žádný proč. Sama v generačním oblečení.
Nerozumí generaci jen regeneraci a regresi.
V prospěchu stříbrný lem a lemování.
Pas a pasování.
Po dvanácti letech odešel batoh, po deseti mýdlo.
Její lhůta nezahálí. V mezerách posunuje hrázemi dnů, týdnů.

---

Každá minuta se počítá, vteřina!
A přese všechno hra. Vysoké. Nízké.
Přeškrnuté rovnici přerostlá skutečnost.
O hráze dnů roztřískaná v rozum.
Provrtané luxusní dřevo rozmařilým broukem.
Východoindický palisandr, makasarský eben.
Objektiv uzavřený v promáčknutý kruh.
Fanfáry do prázdna.

Znáš to

Krumpáč ve hlíně, jak se mu daří?
Ani nezkouší mluvit, je prostředkem.
Krumpáč workoholik hlavou v písku, jako pštros.
Puštěn na let, bez zavazadla odmítne občerstevní, jen tak.
Krumpáč při nepohodlí, rypákem obnažené dějiny.
Nápravné zařízení, přespříliš napětí v hlavě přesně to.
Právě krumpáč obelstěn, polostěn, šestistěn, prostřen.
Pološkubáním v cizí pevnosti beton, na vzdálenost.
Krumpáč namátkou, nikoli dobrovolně, pózami prozřele.

Znáš to, čtenáři.

Pandořino štokrle

Pixies na výročí revoluce odehráli v Karlíně přes dvacet písní. Viděl jsem je stejně dobře, jako soudruh Szydlo. Z průjezdu se stala garáž, z minuty kompot a útlou obálkou mi do pokoje nabízí podanou ruku vyzáblé africké dítě. Kunderův žert úsměvem přimrzá, ostatně počasí se mírní jen na chvíli. Dovezu drátky a parkety se po nich projdou, zlobí nás plyn a spousta práce.
Dnes vím co jsou minusky, co verzálky, co kapitálky a  kdo nabízí koťata černá jako saze.
V Holicích jsme zabouchli vrata, ozvěny se nezbavím, hrob oněměl.
Už nutně započal čas mrskání, především sebe. Desítky kreditů se ženou uhrančivou setrvačností vstříc polovině února, kdy mód autopilota ani omylem nevypnu.
Chci spát a místo toho jen přibírám, abych nepřebral.
Než se na mě začal zubit hipstr Blažek, užíval jsem důstojnosti Pithartovy.
Praha je závratná.
Pandořino štokrle.

Protože prozřetelnost

V podhradí Orlických hor se klube ropák roku, dekády. Plačtivá skála se nedopláče geologických slz, smutkem či štěstím zatím není jasné. V útrobách přehrady jsou česla zadušena dřívím za kůží zetlelých ryb. Jako horník ve sprše nabírám sajrajt z plna videl a sním o duševní potopě.
Robejšek i Cílek obsazují pozice avantgardně vybledlého ústavu.
Příští rok vstoupím do oborových odborů a překreslím politickou mapu krajina vs. les.
Klidně po trupech.
Krvavou stopou vláčí město své svědomí po ulicích.
Plynovým kotlem se dělíme o protiváhu chladu s nebesy napůl.
Za Stránskou skálou pak celý pahor zbytků, už ho ani nepoznáš.
Co na to Jan Tleskač? pan Patizon ?
Zatímco kdesi na Slovensku dýně týrají mého bratra, já sním o sestře od Jáchyma Topola.
Mých pět bratrů, devět sester, čtrnáct těl a jedna duše. Dlouho jsem nedomluvil rybízům v odrostu a nezaslechl děti lísek v norách myší. Především protože prozřetelnost.

Domnívám se próza

Ve snech to končí, zaspíš den.
Zuřivým staccatem ti mraky připomenou od čeho jsou tady.
Pokoj zavalí namoklá bavlna, v decimálce dny.
Pouhým pohledem lze proděravět krk, kde kdysi sídlilo vole.
Mezi zástěnami návěsu se při svištění německou dálnicí třepou zašité bankovky,
prokletí a štěstí, které časem samo vyplatí se z podoby.
Dost bylo stínoher, už jen stínání listu a vzpomínky zatavené latexem do vlastní atmosféry.
V údolí sveřepě dřepí svalnaté buky, nivou zem proplétá věsenka nachová a trosky kdysi bujných jasanů, dozajista původních.
Připlácnout na oči klapky, skučení nemotorných pantů (pamatujou moji prabábi v kolíbce) a v ohlédnutí je vždy ještě jedno domnělé.
Těžcí frajeři světové prózy.
To vás moje mrákoty berou v patrnosti.
Pádem nazad přestávám být člověkem.

Přikázán k dada

Podzimní tanec kolíčku

Henge Jogenpier se probudil k životu.
Roztřesená polská dívka vžívá chladnou vodu celým tělem.
Jako každý jiný den krajina tone ve světle.
Malý světlík rozjitřen magickým slovem básně a čas uniká v ořezávátkách, těch černých dírách přítmí výtvarné učebny.
Zatoulaný kotě duplo do kaluže, už za týden zase bude mít kde bydlet.
Vazby v knihovně semkly přebaly a jako jeden tvor obtěžkávají nepozornost procházejících studentů, kteří teprve zjistí, co je to znalost. V útrobách tepelných čerpadel se desítky metrů dolů a vzhůru prochází chemie, půdní organismy to přes plášť výborně slyší.
Na zahradě se svléká Quercus rubra, už brzy odhalí i vzdálený hrad.
Padající švestky se zastavenou ručičkou hodin věší do vzduchu, však jen do doby, kdy pod nimi sadař shrabe listí.
Brno rozhrnul chladný vítr a nakrabacenou paměť odehnal neznámo kam.
V pozlaceném kalíšku stydne káva. Své o tom ví Henge Jogenpier, dnes naposledy zívl.

Humboldtův proud, pohoří, Humboldtova univerzita

Ve výklenku u schodů do druhého patra Skleněné louky stojí soška Ježíše. Kniha Základy marxistické filosofie jistě poslouží jako pevný základ nebudoucího přátelství.
Naše útočiště se pomalu mění v základnu a v plátno než hotový obraz.
Rozebírám flobertku, vinčestrovku, malorážku a do vlčího roztrhání se cítím jako vnada pro šelmy.
Myslivec myslí a především to dobře.
Myslivci si připadají jako škodná.
Chtějí se kamarádit.

Je čas vždycky je čas na něco. Je právě čas udělat krok, čas zastavit se.
Čas nečas ochudit mluvu ekohantýrkou: geografická rajonizace geobiocénů.
Získal jsem bibli: Ekologická stabilita od Míchala.
Nad temenem se mi pomalu vykresluje zelená svatozář, jak ji namyslel Erazim Kohák.
Krajinou se dojímal Alexander von Humboldt, Josef Mánes nebo třeba Josef Jambor, známý to autor obrazu Hruška v širém poli, který je prozatím navěky uložen v prvním patře Tišnovského muzea.
Dlí tam v tichu, nikdo za něj nerozhodl jestli je čas zastavit se nebo udělat krok zpět.

Jak známo, jsem mistr těkání. Za zády mi svítí lampička, toulám se prostory pro ticho, hlásím svůj výrazný fenotyp firmě ekostavby brno, čtu o největším důlním požáru u Příbrami z roku 1892 kde na třista císařských horníků navždy ztratilo právo na život.
Ulice černopolní je stále rozkopaná.
Čtyři stěny se uzavírají.

Červnový analogie

Brněnský pajzlíky

Na světelné pod kolejemi dlí Pomalý bar. Na ulici čumí černá tabule, kde místní poeta píše pobídky dne:
Musíme si Pomaláč. 
Pomalý bar je jako jízda na kole: nezapomíná se. 
Málokde si člověk vlastnoručně pustí LP nebo stráví odpoledne slepováním modelu letohrádku Hvězda, kterou pak barman hrdě léta vystavuje na baru

Nedaleko Cejlu dlí v zapadlé ulici bar Mýdlo. Od jiných dveří jej odlišuje půlmetrová kovová klika. Pro kouř není od vstupu po schodech vidět ani k výčepu. V celém brně není menšího a roztrhanějšího kulečníku ani tolik dobráků bez domova.

Salón divadla Bolka Polívky, Poslední leč, se neobejde bez letitých polstrovaných židlí a stolků s vyrýsovanou šachovnicí. Pobledlý bar obsluhuje bývalý brankář divize, který utekl před dluhy a žlučí okresního města sto padesát kilometrů do největšího města ČR. Jak je v Brně dobře známo, Praha je přeci kraj.

V putyce Prádlo si lze svoje nedbalky vyprat kdykoli a přitom popít s náměstkem magistrátu, zakladatelem recesistické strany Žít Brno nebo s vedoucím ústavu Geoinformatiky, tolik k nejslavnějším stálicím.

Hned za dveřmi Sedmého schodu je nutno překročit tři čtyři psy a až poté objevit mekku androšů a duch Trutnovského festivalu. Nechodí sem bílé límečky, barman za jednu rundu rád nechá kohokoli přespat na gauči v rohu. Pro Žabí hlen, Psí vojáky nebo Visací zámek z jukeboxu není slyšet slov.

"Jsem českej srab, kterej viděl nakládat židy, hajloval náckům a pak chtěl jistotu desetinásobku." uvítá při vstupu výkladní skříň kavárny Švanda při pasáži Alfa nelze do pěti odpoledne hulit, obsluha to ovšem jistí pouze nevraživým pohledem. Trubky zde nečistí a těžko říct zda je kdekoli jinde muzika víc v progresu než zde.

Na Dráze, hned pod malou amerikou opravují kola a točí druhého nejlepšího poutníka široko. Mezi stoly pod širým nebem běhají děti a mládež na skejtu, dřevěná rampa není nikdy o samotě a mixážní pult už vůbec ne.

Hospoda u Klokana si i v centru udržuje Poličku za dvacet. Pro veletucet štamgastů není k hnutí i přesto, že je zavíráno v šest odpoledne, mateřská nemateřská. Nikdo po hospodě netouží víc, než lesáci z blízké Mendelovy univerzity.

... pro kousek Brna šel bych světa kraj

Na rukávy

Semestr se naklání, už vyhlížím klidný kopec kde si posedět.
Šmírbuch jako by se znovu zrodil.
Po svatbě přišla spousta práce, tachymetrie, nivelace, souřadnicové výpočty.
A Kongo s botanikou, jakýžto boj. Na rukávy.
Měl bych si zajít pro papíry abych vydržel tu páru.
Na stolku se mi skládaj kelímky z automatu.
Tu a tam si uchcat do kalhot.
Řidič budovy X.
Jako řidič budovy X vytesám výškopis pochroumaného loktě.
Vystřelím salvy, naprázdno.

Můj nový Illford

Illford 400/36
nemůžu se dočkat, malý příslib přestat cvakat pitominy a hlídat si hledáček víc než opatrně.
Ještě bych rád věděl, na jaké že to cloně mám chybu a pouští tam víc světla. Co teprv se čtyřstovkou.
Venku začíná slejvák a já se snažím domodelovat svůj modus vivendi.
Míň tabáku a pití, víc knih, bazénů, výletů a focení. Neunesu to, zhroutím se zpátky do propasti do sebe a všecko bude zase při starým.
Jako bych se jako Hanťa dusil při čistým vzduchu a z mytí chytal vyrážku.
Něco se na mě řítí a já nevim co.

čočka s čatný

Vařím jak pominutej zdrhám z kouta do kouta
piju když nemám čtu nic
v barevným dnu ztrácím doufání
kolem projíždí šalina
masivní kovový slon s madly žeber a zajetým rytmem
zlá kletba jednoduchých vět

Aniž by hvězdy hasly a psi přestávali značit svý rajóny
šermujou polonazí mládenci stále na místě
jen v letmém pohybu plosek nohou

Zítra je premiéra se supr muzikou
na stole mám sloní hodinky pana Heideggera
přepínám v módech autopilota a sleduju dva blogy
neumím dávat
jen beru

Umřel Asus.

Odešel a na rozloučenou si lokl švestkového kompotu.
Odnesl patnáct let vzpomínek.
Chudera

Těkání

Hledám čtivo.
A ne zrovna Panamský papíry.
Dočetl jsem Do Tmy a zbývá mi Podzim v pekingu.
Jsem mistr mungové pomazánky a už třetí hodinu vařím fazole.
Podělal jsem svůj první kváskový chleba evidentně stále věřím na dokonalost luštěnin. Ano. I římského hrachu. Jsem šéfkuchař soukromí.
Kristova noho tolik se toho stane, musí stát, sedím ve studovně a žiju přesně ten život posledních pěti let. Dalších šancí, zanedbaných studií, krásnýho počasí nevědomosti, lásky v člověka a jazyk (svět), psaní napodobitelných veršů, rozšiřování paměti zbytečnostmi, těkáním.
Těkáním!
Zpřístupňuju krajinu, měřím nivelace, rýsuju výškopis, skládám muziku do divadla a svědčím zapomenutým prostorům věčnost.
Posvítím si na dravce bez ohledu na to, jak dopadnou volby v americe. Zase někde zapomenu foťák a obrazně probrečím odpoledne pro ztracený klíče od kola, které nikdo neuvítá tak dobře jako Brno.
Blízcí mi nosí časopisy už jsem jak ta babička, ale dobrý. Světová politika, kultura, rozhovory, satira, rozum, demokracie, přehled.
Jsem mistr těkání. Sériově vyrobený nepadnoucí kolečko kombinátu. Inspicient blaha.

Obsadíme dům

Dočet jsem Oněgin byl Rusák. A taky Ateliér Konus.
Nečekal jsem ani mžitek a začal Podzim v Pekingu od Borise Viana.
Šílená kniha.
Budu zahradníkem partnerství. Krásné.
Střídavě skládám odrhovačky a zaujímám dvojrole.
Poprvé na Žižkovské noci slyšel Děti mezi reprákama.
Taky Ovo, Čokovoko, Ghost of you, Pentagrameček a Prostitutes.
Uvařím zapečený těstoviny paprikou špenátem a rajčetem.
Nejde zapomenout ani na Depresivní děti.
A dvě zlatý hlavy v dívkách, co lemtaly na jevišti Plzeň za plzní.
"Dáte si pivo?"
Kryštof pořád chodí bosej a típe to o patu.
Michal zase stříhá lidem vstupenky.
Áša se probouzí ze zimního spánku.
Dostal jsem bonbon a svěřil se papíru.
Ve středu sbohem a šáteček.
Musím začít žonglovat, ale jak jinak než si koupit nové míčky?
Třeba tím, že obsadíme dům.

Žiju ukradený život

Nejde mě žít.
Jen žít a myslet přízemní, denní témata.
Hlava už nebolí, ale její let přistává v módu autopilota.
V mém bydlení se nedá žít, můj tabák se nedá kouřit.
Moje jídlo se nedá jíst, za moji práci nelze zaplatit.
Z nekonečného odkapávání času nelze vykřesat ani plamínek.
Nejde se vymanit z přítomnosti.
Nejde mně žít.

Hrabu se ve starých textech, dívám se na staré fotky, sním od starých známých, o příbuzných, o předmětech, které mi patřily. Vše je najednou nenávratně cizí. Jako když poodstoupí mrákoty a měsíc všecko pobryndá namodralým světlem. Můj život se nepodobá životu, který si pamatuju.
Žiju ukradený život.

Sklíčko

Dívám se do začouzenýho sklíčka a promítám
před dvěma zimami jsem seděl v druhém patře opuštěného bytu a čudil
v bytě mého opuštěného dětství jsem věděl, že za rok už nebude v paměti
jezdilo se na seník a skládačkou k žumpě až k rybníku
jehož jméno si nepamatuju
Ve většině zážitků vystupuje ten kouř a už
už ani nevím co to bylo, velbloud? viržinie?
bledý rána na střeše spořitelny jen ve společnosti
plašiče holubů
a nebo ta shrnutá unavenost v prachovských skalách
tam to bylo málem poprvý s tabákem
nebudu se vykrucovat
sundám z oka sklíčko začouzené ubíhajícím diákem paměti
a jdu na balkon

betaverze kyborga

Tramvaj zastavila a vypnula motor.
Vytáhnul jsem z ucha klíčky. Na pět vteřin vše zamrzlo
Nešlo stihnout se ani pomodlit, když zvonek cinknul a kola pokračovaly v jízdním řádu.

Po poslední zkoušce jsem si poručil drip
a četl až jsem sám sebe nepoznával
že to stále umím
balit si cigarety a strnule zírat mezi řádky
jak stará tiskárna linkující zleva doprava sem tam
a vrnící jak jedna z betaverzí oka kyborga

Za chvíli se konečně vyspím

třeba divadlo

Vůbec nevím kam se poděla moje radost ze psaní.
Psaní do neznáma, kam se jednou za čas podívám zahulákám do elektronický vrby a jdu o dům dál.
Je mně dobře a trnu nad jarem, které co vidět přichází.
Čtu Mapu Anny od Marka Šindelky.
A je to strhující.

Je lepší žít příběhy, které si nepamatuju nebo pamatovat příběhy, které jsem neprožil?

Dělám brilnatní brokolicovou polívku a vůbec to s tím vařením teď stojí za to.
Vím co bude a nemám tak prostor pro další myšlení.
Fotím na FED3 už tam mám černobílý film až se dostanu ke skenu, pošlu i pár barev.

V lazebníku odprášených zítřků leží pomatená myš.
Tentokrát ji z toho kbelíku pustím. 
neboli
Zákrutou svědomí nahmátnu pavouka, už se nevzpouzí

A taky už se několik pátků chystám do nějaké prózy, ale nejdřív číst, pak režim
a pak snad někdy i to třetí
jestli mi ovšem mezitím do cesty neskočí něco jinýho
třeba divadlo

Proti proudu drhne

U levého ucha jsem si kus vyholil, asi tak dva centimetry, štvalo mě jak to roste přes uši. Vzniklo z toho super místo o který se zaprvý nemusím starat a zadruhý si na něj můžu ve chvílích nervozity sahat a za pár dní se o něj možná i škrábat.
Dneska jsem si udělal skvělý rizoto, prostě jen hromada zeleniny a rýže. Dluhy do školy mi zatím pod rukama nemizej. Zvažuju, že až dokopu semestr, přeruším na nějaký čas školu. Nevím jestli to udělám, ale nějak se v tom potácím a bylo by určitě lepší aspoň dodělat ty kredity a dát si pauzu. Uvidím, jsem nějak rozptýlen. V Brně se nic neděje, přichází mrazy, vzduch je suchý, všichni klejou jak o závod jaká je to po..xy.. zima. A mě je to fuk Určitě bych teď rád seděl s tebou v kavárně Neustadt, kde se nekouří a vztekal se, jaktože mě můj expozimetr v telefonu klame. Nojo. Filmek jsem ještě vyvolat nedal, překrývá se mi pracovní doba. Zítra bych si měl vymínit dopoledne pro provozní věci abych v pátek měl ten filmek vyvolanej u sebe, no né?
V pátek jsem dorazil k bílému králíkovi, kde byl B a P, tlachali jsme co se dělo a děje a já jim říkal jaký to byl parádní víkend a tak. Pak chtěl B do nějakého sport baru sednout si na konec zápasu amerického fotbalu a pak jsme sedli do Laundry, přetím jsem je ještě tahal na jídlo ke Karlovi, ale neuvědomil si, že už je půl jedenáctý. Tak nějak si všimli, že jsem to poněkud rozpohyboval jak jdeme sem a tam a jaký jsem měl víkend a že by asi taky měli něco vyvést haha. O půlnoci jsem je opustil v Laundry, P chtěla jet už v deset aby se vyspala, ale tak nějak se na B nemohla vynadívat. Příště už s nima nikam nepujdu. Nebo jen na chvíli. Sice jsme si potlachali solidně, ovšem zaprvé jsem mohl mít klidně o pivo míň a zadruhé se neustále oblizovali, takže jim asi nechám nějaký ten týden než se na sebe vynadívaj. 
Ostatně já taky nevím jak vypadáme, když s někým někde sedíme, žejo. Hah. 
Daří se mi zapisovat denní úděly do diáře Pocket Wasp ze Salé. Možná to nebylo nutné hledat, ale ten kluk,co nás prováděl po klinice se jmenuje Tadeáš a měli s ním na radiožurnále nějaký rozhovor. Možná skoro hlava celého hnutí, kdo ví. 
Už si hmatám k levému uchu, je to tam hezky holé a proti proudu trochu drhne,
Lepší než rovnák na vohejbák.

Přichází neklid

Od slunovratu jsem nic nedělal. Najednou sedím u učení, běhám od čaje přes jablka na "analyzuj a proveď", hned následují staré deníky a Chłodnik litewski. Ani jsem se neuklidnil recykliteraturou a už jsem členem spolku pro lexikálně-sémantickou komplementaritu. 
Otevřel jsem omšelé koženkové pouzdro a vytáhl starý FED3. Ukrajinský dálkoměr bez expozimetru. Teď už má v sobě filmek a zbývá jen 13 stisků. Druhý Drtikol. 
Na zimni vycházce Julinčiným údolím jsem narazil na ceduli "Konec světa". Obec Popelov u Nebeské Rybné. Pár set metrů od Plačtivé skály, soutoku Zdobnice a Říčky.
Nový rok propochodoval bez prskavky, bez sněhu: V šest ráno nás bušením na okenice staré chalupy budí napitý 17ctiletý kamarád, co přijel na motorce.
Prý ho v okrese nenapadlo lepší místo, kde se na nový rok probudit.
Po letech se ozval starý přítel.
Chce zvěčnit moje psaní.