Marabus

Pozdává se mi o vysoký ženský hrubých rysů, kterou znám odkdysi z mládí. Kouká se jaksi trhaně, div, že je už po dětech. Proti plachý dívčině, kterou si tak tuze pamatuju je to ovšem změna.  A mládí... to bylo to pomíjivé?
Střídám návyky jak barevný ponožky, ty zlý, hořký, plný dehtu a rychlým pohybem pravého palce nahoru, spíš dolů. Zůstávám ovšem dobrej, jak chleba s máslem, kterýho Hanka do práce donesla kvanta (už má svou jednosměrnou letenku do jižní Ameriky).
Dneska jsem po Čejči jel navštívit manžele Sečkovy z Moravskýho písku, takovou svíčkovou jsem neviděl ani v Tišnově u Štajnhausra. A ty sýrový nítě, to přední! Moravský Toskánsko a nekonečná Bzenecká poušť, Hodonínská dúbrava, jinej kraj, docela jiná nálada. Vím kudy a kam se oře, kde je chrchel nejhloubš, čtenářko, šejdrem jdou mý představy o lidským pachtění, čím že jsem si to?
Je půlnoc a kocour zase trajdá kdesi po zahradě, nesmím spát.
Bolí mě levý dno hrudníku.
Léto je daleko.

Vratky

Co je to návrat?

Kam se lze vrátit?

Jak poznáme, že se máme vrátit, nebo že jsme se vrátili?

Lze se vůbec vrátit?

Není návrat jen zdánlivě podobným místem v budoucnosti?

Je návrat spojen s opouštěním něčeho?

A co a komu navracíme? 

Kdy se vracíme sami k sobě?

Nahodilé výbuchy

Ještě, než se mi vidění zamží, jak chapadla sasanky čtyřbarevné, povím, jak se má žralok černoploutvý v nevelkém akváriu mořského světa v Holešovicích: plave dokola, naráží do zdí a v zajetí jim jistě brzo sejde na úbytě. Vždyť podobně jako žralok bílý je zvyklý křižovat stovky kilometrů oceánem. Třeba se ale Holešovičtí žraloci snaží jen probourat teráriem a zdí do prostorů, kde by tvoje fantazie, rozjívená čtenářko, fungovala zhola jinak. A tušíš správně. Mluvím o lapidariu Národního muzea. Kde jinde shlédnou osm století opuk, pískovců a žul? Figurální kašny, portály, klenáky, baldachýny, tympanony, skulptury, Vidění svaté Luitgardy od Matyáše B. Brauna, mostní sousoší J. Brokoffa, zbytky mariánského sloupu, jezdecký pomník svatého Václava! Žraloka trápí nouze v kleštinách času neba a chce se dát na cestu staletími. Mně jdou dějiny vstříc každou chvilkou, byť je jich třeba milion a musíme se pro ty chvilky scházet po statisících na Letné a čtenáři věř, že přerušení stavby je již minulostí, něco se dalo do pohybu a kruh se uzavře.

Matka myšlenky

Dneska mi to Jana řekla jasně. Když těch milimetráků donesu moc, zabalí si do ni svačinu (marně lomcuju veřejemi zinventarizované místnosti). Aby taky ne, vždyť v čase odpolední svačiny už je noc a v kolejích tramvaje číslo devět voda pro samý podzim nevysychá, mám na kahanu. Příští úterý budem na čtyřicet prvňáčků pasovat na krajináře, přichází silný ročník. Velká voda.
Stále si opakuju, že tady nejsme napořád, za každý vzdych abychom platili, nevyběhneme s tím trochu po česku, v přítomnosti zakovaná čtenářko?
Tento listopad je měsíc třicítkových milníků, jsem hrdej, že má moje alma máter viridis ve svým středu ženu, která po Havlových slovech neplive. Ale stejně je mi trochu úzko, kam se šinou dunící hnáty a náklad všemohoucího času. Na Karlovce proběhla okupace fakulty, to by u nás těžko mohlo být, v Brně všechno jen tak napůl. Moje sociální bublina se propadá do zimních mrákot, mně se vybuchujou v hlavě nápady. A to si to nemusím štrádovat z veřejný čítárny do domácí vyčítárny, doma je zima, ale co tabák, rezavec?
Na jaře jedu Upsalu a Atény, je třeba se připravit odborně, formálně i věcně. Roh hojnosti nebude přetékat věčně a něco mi říká, že bych, podobně jako ten, který hlásá mír a chystá válku, měl na rameno nainstalovat zpětný zrcátko, abych věděl nejen kam jdu, ale i odkud. Srdcová rowdie je v naději, mluvit se mnou nechce. Snad jako já s ní nedopadne taky Hanka s Honzou... dvě nahodile osamělý duše, který se stále mají jeden od druhýho co naučit. Zejména v případě, kdy přání není matkou myšlenky.

Šumava

Bublinky v šampaňském

Tak to vidiš, podzim vystřihne čtvrtkruh ostruhou... objevíš se ve svým těle, cizím životě, kde ručičky tikaj skoro nejinak. Už si zase nechávám sosat krev, lavíruju o tabáku, padám do hlubiny: V letu potkávám řady chomáčů světel, nevyklepaný koberce, živočichy rejdící v pralesní půdě, a dlouhý diskuze, který nejsou než obtížný, všechny do jedné.
Proč tak řídce jezdím dobytčákem a sedávám po peronech?
Katka mě na svatbě vůbec nepoznala, skoro ani fasádu.
U zastávky Konečného náměstí mě zase oslovil mladík a vykáním se ptal jestli nejsem herec či hudebník.
"Jen obyčejný lesník."
Pak slovem nakreslil pukrle a poroučel se.
V Bohunicích zase zase mladá doktorka ptala na vzrůst a žertovala, že by chlapa pod 180 fakt nechtěla. Chudáci hoši, inu přírodní výběr...
Hrdě nosím žlutý tričko s rysem, ačkoli jsem na správě NP Šumava chtěl jen poslat čumkartu na žďárky. Hubeňour si vyhrnul zmaštěnou kštici "Tajm is devl maj frends."
Není ale celý život o odcházení že? Lukáš Lin. čeká na články o degradaci lesních půd, doktorka Verina Ing. zase na analogový obrázky z lesa, ach Šumavo.
Krvavá stravenka se u mě dlouho nezdrží, obratem ji měním za kafe a toust ve špitál Mitte.
Čtenářko, chtěla bys cítit ten vnitřní chlad, když Ti po plasmě do žil pumpujou dvacetistupňový fýzák? Připadala by sis, jak by to bylo pivo. Nitrožilně.

Nad Brnem hladce zapadá slunce, na Křídlovické sedím čumákem v CADu a poslouchám KIN.
Už brzo dotisknu, co mám. A jak se vlastně ten náš milovanej bobr z Býškovic poměje?
Asi jako bublinky v šampaňském.
Velbloudi v hrbech.

Pokoveným cárem

Čas hladoví.
Sápe se hnědýma pazourama po šlachách a do loketních a podkolenních jamek.
Na mě si ale nepřijde a já si zas nepřijdu na vodu, skrytou čtyři metry třicet pod úrovní svratecké nivy. Havrani starejch časů si sedaj po drátech vůkol a jsou v upomínku a svědectvím:
Chodíme po svěcený zemi už příliš dlouho, krajina gotická negotická.
V minulým životě, čtenářko, jsi se mohla narodit klidně jako žena Čejčskýho rybáře a já jako Komořanský rejdař.
Jak ale začít nový život, když pach toho starého ne a ne smýt? Jak prolomit stavidla krajnosti?
Křísni do dlaně pokoveným cárem a oblíkni bílý kabát.
Objevíš se po uši v kovových šponách, někdo tě fotí.
A fouká ti do vzpomínek, kope do nervů.
Nepomáhá?
Zbývá zmapovat trasy městské hromadné dopravy a vozit se nocí sem a tam, jako léta páně 2016 mladá slečna Binková opile pendlující rozednívajícím se Brnem, klimbající v tíze spánkový deprivace.
Čtenáři, naskoč. Potkáš mě na lince 57 od Rozcestí po Slavíčkovu a hned číslem 81 na Nerudovu k Moravské zemské knihovně, kde ve třetím patře sedím nad celým ročníkem Večerního Českého slova nakladatelství Melantrich z roku 1920, který napřesrok oslaví celou stovku.
Nechtěli jsme to ale jet vpřed? Vždyť žádné spoje dnes do minulosti nejezdí.
Jen naopak.

Popelín

Docela obyčený vztahy

Slovutnej čtenáři,
přijmi hořkej pardon za obdlužné mlčení pantů. Začátek srpna jsem věnoval malýmu vandrovánímu.

Nedlouho poté jsem ujel na výměnu mládeže skrz program Erasmus+, projekt se jmenoval Work it out a byl zaměřen na schopnosti řešení problémů, organizování života, předcházení vyhoření. S tímto projektem se spojila převeliká životní radost a nebudu-li přehánět, byl to jistě hned po státnicích nejdůležitější okamžik tohoto roku. Učím se řecky, jde to pomalu, neboť mě září drží v kladenský kravatě a mít čas se rovná malému požehnání. 

Den před včerem jsem byl darovat svou šestou krev, v doprovodu navštívil Alfu, Kabinet Můz a Tři ocásky. Slunce už vůbec nesvítilo srpnově, stíny se dloužily a i když mně bylo od bodnutí dobře, nešlo mi pro dojetí a malou úzkost nadechnout do plna. A teď klíčová otázka. Co bych dělal bez všech těch fotek?

Byl bych to ještě já?
V posledku ti, čtenářko, vrhnu posledních pár grafických záznamů, který něco znamenaj.

Nemůžu říct, že bych se vyznal. Spíš jsem víc než přítomnej, jakmile začnou lidi mluvit jaksi víc z nitra. Co jim přijde úžasný, neuvěřitelný, naprosto speciální. Čeho se naopak bojí, žasnou, těší a kde si nejsou jistý v kramflecích.

I když jde o docela obyčejný vztahy.

A copak já se můžu plavým střihem odpoutat od reality? Od vážnosti mladé řekyně Konstantiny, která neví co se životem? Od události, kdy jsem při kontelaci systemické terapie představoval její zkušeností stísněnou duši, utrápený tělo i pouta časem notně zteřelý?

Co zbylo z dálkoměru

Prašná žoviální skepse

Slova se vzepřela, příčí se.
Teď zrovna lítají jako hejno típavých koňader, je srpen a devatenáctý rok při síle, viz!

Říh a cink.

Sedím v tureckým sedu ve čtyřech dřevěných stěnách a myslím na Gigot. Moje kajuta se naklání jak opilý měsíc, dochází k zúčtování. Mít zítra namířeno na průsmyk, obrátím do sebe kořku, jen ať se dá na pouť útrobami a vyzjistí peklo v obráceným vlastnictví všeho lidství.

Cink a říh.

E. otevírá dveře, stojí tam vysloužilá baletka v kabátu až na zem, pod kterým má maximálně... no, škoda mluvit, čtenáři, mrkej hore, vesmír už se zase kamarádí sám se sebou a je to k zblití. Ta kosmická kopulace, kterou ani nevidíš pro samý hemžení hvězd, který jsou v indigový tmě něco jako prvoci v kapce špíny. Z rádia zazní Miles Davis, předválečná vůně se Ti posadí za krk v mužském podání. Raději zavři oči, abys nezahlíd, jak se líhnou noví andělé. Nebeská báň opět zuřivě košatí, trochu tě to natahuje, ovšem dáš-li na můj odhad, čtenářko, dala bys přednost popsatelnému životu před neplodným sněním. To by ovšem byla historická chyba, nad kterou by i Fidel Castro žoviálně a skepticky pomnul bradu. Totiž v momentě, kdy shlídneš svýho chlapce, zvíš, má fasádu jako z plastelíny, je to skoro liturgický výjev, a z klapající pusy mu čteš: "Být ve vztahu je jako být ve válce. Občas se sjedná příměří, aby si vojáčci mohli fofrem vyprat podělané spodky a pak se to odmávne a už to zase natvrdo lítá."
Tak to pomatelná prozřetelnosti vyklop, která bije?

Nemusíš bejt, čtenáři, Šerlok, abys mezi potrhanými záclonami mraků zahlíd prázdný futrály času, které nic nenaplní tak dobře, jako zbytečný řeči. Smysl toho všeho probíhá ovšem docela jinudy, než jsi zvyklý si představovat a nemluvím o době vykloubené z pouzder či vysazené z pantů. Jednou se Ti svěřím s tím, co mají společného rozválený hadry, podmořský mlýn na maso a divukrásný stihomam kokrhání plic.

Emil Hakl - Konec světa

Zelené moře

Jak je vůkol všeobecně známo, tajtrlíkuju v sadech u města Meran v Dolním Tyrolsku. Denně protrhávám intenzivně hospodařené jablečné kultury, které plodí jako zjednané. Denně zírám na třítisícový Gigot a mlsně mhouřím do výloh pro nové pohory. Italský ÚSESy jsou prirozeně k smíchu, Igor Míchal by se psinou zalykal. Ale hrazenáři jsou, čtenáři, Tyrolští bez konkurence: vidět ty inženýrský konstrukce, pomineš se. Denní desítkový šichty berou tělo zkrátka a zakládají na těžkou duševní mohoucnost stoupající po stozích stran a stran.

Najednou rozum škobrtne, uklouzne, právé když měl překročit veledůležitý schod. Hup, prostupná hranice páře švy a než se naděješ, čtenářko, Tvoje vektory jsou rozhašený jak vápno. Věci ale nepřestávají existovat, když je vykážeš za dveře. V nestřeženém okamžiku (zmůžeš se v něm leda na mlčení a chtivé číhání - čekáš drzé zpronikání?) ti povím příběh o zeleném moři. Bude se v něm míchat listí, bystré šlahouny, pokroucené a vrávoravé kmeny, kamenné zídky, železné dráty i zrající plody v černé síti, která jistí, aby vše neodplulo do vesmíru. V tom příběhu budou mít všichni ptáci mohutné sternum na správném místě (a možná vole plné červů). V tom příběhu vyskočí ze zelených vln polonahý tělo opálenýho a podrápanýho jabkáče.
Na někoho mrkne.

Pokosy

Je to snad 270 let, co u Trenčína nastoupil do služby c. a k. armády třináctiletý Laco Gabriš. Podpálil les, oblékl bíločervený dolomán a zamířil k pluku generála Hadíka. Věčný císařský voják starší Nicoma Coscy s jaterními skvrnami na temeni a skřehotavou vyřídilkou. Moje milovaná beletrie! Co chvíli mohu být za ramenem dobyvatele Bedřicha II., pruského krále , který mocně hýbal dějinami (už se vidím kráčet do dáli).

Ale co Ty, milá čtenářko? Co se v Tobě odehrává, když zazní polnice? Možná Tvoje nervový vzruchy tápou mezi rychlým a pomalým myšlením, možná se Ti už rozšiřují zornice, jako bys je prokápla rulíkem (nevíš to). Co je ale jisté Tvůj systém 1, ochuzený o vůli, už vysílá mezi zorničky první pocity, intuitivní počitky a reakce, co si o tom všem pomyslíš. 

Když jsi v mládí, čtenáři, četl, kam to s poctivostí dotáhneš, opomenuli říci: Poctivcům vplétají do vavřínových věnců trní. Člověka nelidskostí neuhraneš a zatím, co se stíny plazí nahoru a dolů, svět zmalomyslněl, na tom už se dohodly věky. 

 Přiznávám, svou vážnou lačností bych rozplakal nejedny oči. Snad se to děje až bez příčiny, hrdinství přece není zboží pro jarmareční krám. Mysl má prý zvláštní libost pro příběhy, postavy se zvyky, dovednostmi, starostmi, chybami (toho času jsme v půli slova "kdež").

 Kde jsem ale oči nechal? Chcete snad, aby mě smrt přepadla spící? Chci ji vidět přicházet. 

Kde rezne zem

Kumulovaný tlak na podzemní zdi bez znatelných rázů. Hornina se saturuje vodou z průlin, hrozí kolaps vydutím, záplava. Probíhá už evakuace, čtenáři? Tvoje tvou ošálený víčka teprve rozeznávají trhance skutečnosti, dech nepravidelný. Jsme to ještě my?
Ty? Mít sluch rybí, rozeznáš hluboký tóny v nízkých řádech a žitý chvění, něco je blízko. Vzpomeneš na rozmlžené vzpomínky z jatek, klícky nicotnejch živůtků, hučení ventilátorů a vzduchotechnik, nerezový vozíky smýkající se po vlhkých kachlích, úzké varny, kovové kapsy a formy, zapocená bedra pod přeškrobenou bílou halenou, ruce od krve až za loket a zvíš: Nejen sekaná ale i bitá.
Inženýrům už pípaj kontrolky, velkej kapitál se stahuje z burz, regionů, čtenářko, co se to děje?
Vůbec nic, jen bděle sníš v rezervaci Kačerov, kde rezne zem a čekáš na vzdušný polibek královny Semiramis.

Je to ložený

Zjevíš se na valné hromadě vodohospodářů ke zlepšení vodního režimu v krajině. Účastenské cestovné hradí firma. Když  dojíždíš na místo, Václavské náměstí je již nadmuté neklidem, lomozem, tleskáním. Drony vás napočítají na 130 tisíc duší, ještě jednou zatáhnout za stejný konec provazu snad nebude tak těžký: Padá vláda, něco si přej.  Lucie drží nápis Nebát se a nekrást a ty dáváš hlasivkám co proto. Příště na Letnou. Say NO!
Po cestě navíjíš kinofilm Ilford Pan 400/135-36 do foťáku FED4, ale pacička ke špulce je ta tam, kdesi v koupelně, večer ten zpropadený kousek nacházíš, pod rohožkou na kterou dycky z vany sletíš jako funglová, čtenářko. Přistihneš se v rutinním klidu pátýho června, mezi osobními kartami, závaznými stanovisky, projekty, smlouvami a beze slova smlouváš o každou myšlenku.
Proč jsi zase zametla pod koberec 'však ono se to ne...' ?
Proč se tvá natažená ruka ne a uklidnit?
A co zítra? Po odpovědi už naprosto konkrétně saháš.
Pak ti do toho někdo hodí vidle.

Kosíř titulovanej

Tráva je po dešti vlhká, procházím kolem ohniště. Patu kosy ve stoje opírám do loketní jamky své levačky a předloktím přikrývám. Z tenké plechové nádobky pověšené za pasem tahám brousek a ostřím, levá pravá... Pak jen přetřu položenou travou a jde se na věc, v půlkruzích horizontální kyvadlo. Trochu líto je mi konryhle, kopretin, jestřábníků, pampelišek, krvavců, srh ne. Šetrná ale pracná činnost to je, i když ji nemá v gesci kosíř čerstvě titulovanej, ještě voňavej. Večer u ohně slyším (a čtenáři, všimni přítomný čas), kdo že to je můj bratr a komu jím jsem. V ruce pivo, platan, za pár týdnů budu jistě prolézat pískovcové soutěsky Českýho švajcu od Hřenska po Staré Křečany, kde jsem kreslil cestní síť. Nebo se budu toulat krajinou nikoho po samé hranici újezdu Hradiště, vulkanických Doupovských hor? Nechám oči viset na pláni, kde bývalo ohromné Komořanské jezero a rybářské vesnice?
Žádný neví

Falš

Někde mezi elektronickými shluky zasedla komise pro vandr a rozpoutala smršť.
Válka o písmenka před jménem se vede na pětníku v ose Rotalova-Lesnická-Křídlovická.
A napětí trvá: pomalu zapomínám dýchat. Poznám to, když se zničehonic nadechnu jako znovuzrozený a zjistím, že stále není konec. A přitom je to k smíchu, je mi snad pořád 24 let?
Myslím a útěk, čert mi z ramena hupnul na zem a třese lýtkem. Dělej!
Ztrhanej strážnej anděl nadále blouzní v mrákotách, už si pro něj jedou.
Můj stín zahlíd v kaluži otevřený oči a dupnul na ně a ne, nebyl to vzácný listonoh. Byl to někdo, kdo chodí po dvou a když přemýšlí, složí ruce a zírá si před špičky.
Politici se plížej k lidským prahům a bacilus pitomeus pořád neopustil jejich ložnice, což je kritická minela hlavního hygienika ČR.
A jak je vůbec možný, že když si někdo řeže pod sebou větev a slítne dolů, jen se uchechtneme a řežeme dál? Můj červenej partner mi z nohou dělá hotový peklo a napětí trvá.
Vyslýchám umrtvený slova.
Píšu tence,
do končin, kde nejsou reference.

Neklidem

Duben byl postižen velkým vnějším klidem a vnitřním neklidem