Mozolnatí kopáči

Na procházce v podkovách
vyvádím koniny, baštím koblihy
mám to prostě na salámu

ale i kdyby
nedá se tomu věřit.
světe divnej odmaskuj se, táhni
nebo přitlač na pilu než
krátkým hřebíkem něco způsobím
třeba ohňostroj slov na zdi
v celku nespojitý

například

po včerejším zítřku
přezíravě prozírám:
mám na kahanu.
mozolnatí kopáči času hloubí další hrob
pujčím jim krumpáč.

Co musí být proč musí

Někdo před časem mluvil o vyprázdnění slov. Představíme si co je to náš oblíbený hrnek, do kterého si léta lijeme kávu. Rozbitý na střepy. Představíme si co je to být pět dní bez jídla. Představíme si masové utrpení.
Ani to nejde. Proč věci musí bejt tak těžký?
Uvykl jsem si nevystrkovat růžky z mého rybníčku.
Je to spíš nachcaná louže.

Co koho tvaruje, hněte. Spousty velkých vyprávění, na kterých se lidi sejdou. bedna od whisky, reklama "bobika", Asterix a Obelix, Krym, večerníček, jen počkej zajíci !, platy, cikáni.
blbá nálada.
A i když občas zasvítí slunce, je to přece jen výjimka potvrzující pravidlo.
Pokud jsem nahoře, budu dole.
Zákon schválnosti, dycinky se něco posere, pití to jistí.
Rozbitý střepy.

Co chci ale říct, čtenáři, je něco chytrýho a ještě jsem to nevymyslel.
Prozatím můžu uvést snad jen mód autopilota nebo koncept vydržet sám se sebou v jedné místnosti a možná pár básní, který stojí za táhlej prd.

Tři zámky ze sušic

Jmenuje se to tady Hořící Sirka. Match alight.
Z prozaických důvodů. Tiché rouhání.

Z filmu Inside Llwellyn Davis jsem vycuc pěkný šlágr.
Dave van Ronk - Sunday street
tutok
stojí za to.

Tma se zas vrátí na svou zemi
a slunce z kamene
bez citu šlehá haluzemi
nás, znavené.

Jedu si svojí flou u papírů.
Před mým placem v X sedí na stole papír. Je na něm přilepené perníkové srdce.
Ohlédnu se přes rameno.
Mihnou se oči, proběhne kapuce.

Když zůstanu u té muziky, hraje mně Somewhere they cant find me (Šimon a Gárfankl) Zde
Je mi stále zima, čtenáři, a je to ta hřejivá zima, rozumíš.

S kámošema ne. Jen se uchichtla a zalezla pod deku.
Už umím Kouř marihuany (Seifert)

Teď jde to, slyšte, chmurné metrum
nosítek odnášených tmou.
(Terezka Planetová) Tu

Už nedžouguju, nežongluju.
Jen hledám ty medvídky o kterých jiskrou hovořil Tadeáš. Ne ten z Ostravy.
Pohaslou jiskrou. Možná, že by sirka ...

Homo homini hlupus

Nazdar čtenáři,
je konec Movemberu, abych se nerouhal. Aby mě zakopali zvěři.
Šestý den pití.
Jak řekl kamarád: už to není ono. Už tam není láska. A medvídci.
Volně proložím útržky básně Mladost od V. Holana.

... jsou léta jako pěst
pod starším prstem jejich
máloco uhnětneš
z hlíny výčitek v dějích ...

Zase běhají staré obnošené modlitby. Vanitas vanitatum. Abyssus abyssum vocat.
Homo homini hlupus.(alej a jatka, pes)
Mám svátek: nasadit škrabošku a potoulat se trochu. Zimou.

... z vermutu ve vermut jež chutná potem vdovy
kterou jsi miloval pod černým sluncem bíle
a která jako ty se ptala kdo mi poví
kde bych se nalezla když nejsem ani chvíle...

Když jsem šel z tahu potkal jsem mladou ženu, která mi vkročila do cesty, pár vteřin na mě v úsměvu zírala a zeptala se jak se jmenuju. Nabídl jsem jí cigaretu, objali jsme se a šli každý svojí cestou.
Byly tři hodiny ráno a oba jsme měli dost. Jmenovala se Žaneta. A mířila do nejbližší putyky. (Kde měla směnu slečna Jana.

... u vytržení snad jak milenci se smějí
však touha cloní nás skrz svoje tajné jméno
že kde jsi nedopil oni se rozcházejí
s uzlíčkem slov jež řekli přes rameno

Po svém čtvrtstoletí poněkud počítám dny a je mi zima. Nebo jenom podobenství.
 

První chomáče světla

Krmím web haldou informací. Hovím si Xkem v sedm ráno a modulem průřezu.
Technická mechanika je kousavá mrška, přes noc se doba zakopané sekery vybarvila v loveckou sezonu.
V plném proudu.

Polospánkem zahlížím špinavé perspektivy, trochu začouzené. Shodím knír a bude po ptákách
Prý být mezi takovou společností není jen tak. Je v tom určitý závazek. Musím pochválit p. Čechova za brilantní vypravěčský um. Ne nadarmo jsem již před lety z malých úst zaslechl, že Čechov - mistr povídky.
Viz. Triumf
Běhal jsem okolo stolu a usmíval se:
Budu pomocníkem zapisovatele !

Kde s kým a za kolik.A za kolik.
Nechci být osobní, ne tady, čtenáři, ale možná...

Zkušená láhev dokáže vypít pijáka až do dna.
To je Žáček, jak všeobecně známo.

U Xka přestává foukat, začíná den. První chomáče světla se vedraly na zem.

Skoroafekt

Dlouho jsem ti neřekl, žádnej fór, čtenáři.
Tak se podrž. Anebo ještě ne.

Určitě o mně víš víc, než bys chtěl a vidíš to. Už se zas řítí fialové špageti. (měkký ý naschvál)
Kaštanový rájec. A angrešt.
(Mnoho okru namíchati)
Jen aby bylo mezi náma jasno... když řeknu mateřská školka myslím totok.

Vždycky jsem měl nejraději kurýra. (Courier)
Takže se skoro rozplývám, he.
Čtenáři abys věděl nepoužívám smajlíky protože je to jako dát do čaje sůl místo medu jestli mi rozumíš. Mluvit. Ale můžu ti říct, když si vzpomenu na včerejší klepání koberců nad ránem, musím se řehnit.

A jsme u toho fóru.
Ještě ne.

A taky, že bych ti chtěl říct všecko, co jsem doposud neřek.
Chápeš.

Teď ten fór, naživo ho říkám skoro v afektu:

Soňa říká, že se jmenuju Petr

Zápisník krášlí mi kožnatý list jinanu

Tak jako plod střídá květ a sníh zase listí. Podzim, znejistěn, přimluvil se za mé čtvrtstoletí dnes. Větráky se točí naopak, veverky stíhají divočáky, sojky míří za malíři, stoly pouští odnože, stmívá se už ráno.
Kdeže ! Za vteřinu neunikne rok. A zároveň ano. Když uposlechnu svůj klid, vykolejím. A ovšem se připletou lidé, ti směšní, co nechápou ty vážné za hluchými zdmi a v odumřelých lebkách lomikámen.
To právě ten ! Ten kámen-nerost náhradník. Vnější příčinou rámovat a přece vlastní si přihnu ze slibu. Je málo slaný a trpký, jak poctivě odvařený je.
Tu lež nechť svléknu bez tíhy se ohlédnout.
Ještě než ale dopovím beze slov záblesk ten.
... že jsem, který jsem. Tak jako plod střídá květ
a sníh zase listí.

Nebozez vrtá mi

Movember začal: snídaně u Tiffanyho, Howl.
Tedy na měsíc oholen.
Ve středu čtvrt století se stane...
(to zní jako události týdne, které neradno minout, všecko špatně)

Lze potkávat roboty, androidy, stroje se sociálně přednastaveným vědomím, povahou čisté praktičnosti.
A stejně tak lze potkat lidi. Od slova člověk, ne od slova lid.
Nevybavuju si žádné sny, jen když mimoděk narazím na střípek v tomto světě. Víčko od lahve, humidor.
Nenašel jsem doma žádný morový sloup a tedy ani kouř marihuany. Jen samé přilby hlíny a města v slzách.
Jsou tu i nějaké blues, hry, poslední kabriolety, plechové bubínky, geologická minulost.
Hlavou zas rezonují staré cizí texty. Jižní morava, elegie, variace z hlediště.
Už se rozmazávám, protože jsou tu ti špageti v místě našpiněných vlasů a ...

trochu fialové.

Pihatí baránci

Mám se dobře a těší mně, že to funguje.
Že všechno funguje jak má, jsem normativní.
A po dlouhé době jsem si dával cigaretu s někým na půl, viz první řádek.
Jak by řekl Artur Hailey, každý si tvoříme svůj těsnopis.

Jsem si dovezl Skácelovu prózu:
Jedenáctý bílý kůň.

Ještě ji nečtu.
Noční cesta z Olomouce, ještě že se přesouval čas.

Faktická: Poznámky jsou útržkovité.

V odlesku (nebo ve stínu) nedávné radostné zkušenosti z přednášek prof. Laštůvky
jsem hrotem tužky obdaroval papírové stránky mého sešitu
 (rok výroby 1969, linkovaný: Až dosloužím, chci do sběru!)
zdánlivě náhodným shlukem významů jazykem slov,
kterým můžete pracovně říkat
jak chcete

Pihatí baránci

před novou kolejí odpočívá klacek
v hlavách jdoucích kolem rachot
(kolesa na promazání)
a vír chladem hryže
odpočinek z foroty

Pihatí baránci nad hlavami
uklízeč nechá zmizet vyvrhnuté pití
z vyfáraných očí
žití se blýskne rubem

zákrutou svědomí nahmátnu pavouka
už se nevzpouzí

Právě

Právě jsem pálil k obědu slušnému čechu.
Jakýžto zářez.

Pokoj 512

Přestaňte si balit.
Neumíte dělat dvě věci najedou. Neumíte, neumíte, neumíte !
A na zdi tři metry průřezu quercus robur.
Sínus, arkosínsus, preparát, modul průřezu.
...pak ty chudery, sušený rostlinky v herbářích.
A bronzit.

Šla jen tak kolem a nejmenovala se Saša, dobré znamení.
Už zase totiž uvidím profesora Laštůvku.
Vypadá jako táta.

Se spolubydlícím se vidíme poprvé v životě.  Jmenuje se Tomáš.
Přehled chemického názvosloví mu stojí na poličce vedle tatranek a foukačky.
A samé hloupé rýmy se mi derou na mysl.

Jak to tak vidím.
Nakoupit jablka, rohlíky, skořici, kila tabáku, knihy, zapečetit pokoj 512
a prásknout do koní.

Protestkuplet

Nazdar čtenáři.

Vím o Tobě.

Černej jako krtek

Klub milovníkov červeného s kolou
zasadal včera U dvoch apoštolov,

Montujem bojlery v mateřské školce Riegerova, Opava.
jdu ze sklepení na cígo, výlet jako příležitost dobrého skutku ?
a paní s kočárkem si chce jedno koupit. Mám jen balený.
mladá maminka něco stěhuje z auta, pomáhám jí
jiná mladá paní se ptá na cestu tam a tam, jsem tu poprvý, že.

A prý mladí xenofobové plivají prý vždy směrem k mecce.
aby ti nevypadla ta žvejkačka, čuráku.

Viděl jsem zaoceánské parníky Ostravy a označil nemocnici v Orlové.
Je parné léto roku 2014.
Oskar rumpluje vysoko.
A všechno se pomalu shrnuje do malého tanku v rohlíku.
Tři oříšky z Olomouckého glóbusu, jsem samej mour a špona
ze svařování, závitů a broušení na flex.
A šipka v kriketu míjí pětku, řeči o čistírně a papírech.

Najednou je tu důvěrně neznámý a útulný pokoj na Zborovské.
Jako by nic z toho ani nebylo.
Den jako přeplněná sklenice.

no že by som ju vypil priloženou slamkou...
Alebo to bol iba prelet teplovzdušných zámkov.
Bude to v zápisnici milovníkov červeného s kolou,
U dvoch apoštolov.

Tahám z bahna

Bažina je stará a hladová.
Už zbaštila vozku i tank z druhé světové.
Lidé do ní naházeli spoustu haraburdí a chodí okolo ní zeširoka, bojácně
Celý život tam chodím a haraburdí tahám o bahna.
Už mě to nebaví.

Kde mě nenajdou

Vesnický průvan křeše dveřmi
plyšová opice už léta civí z výklenku
kráva

hovořím v úsečkách a
ještě jsem nezapomněl jak napsat báseň
ale mám dlouhé nohy
a okolí víc barev než jde obejmout
kocouři neřeknou jak
ani břízy proč
v rovinách u Ředic
jezdím se topit na vypuštěný Blažkovec
sbírám purpurové mirabélie

je letní odpoledne a do roka a dne
ho nebudu mít v paměti
ta chuť a barva
nenamíchám ji
nesestrojím křivé úsečky
jen spánkem setnu další den
a probudím se v kratších nohách
za dozoru krávy
a pantů křesadel

Terezka Planetová

v jednom rozboru Holanovy rozsáhlé básně (jménem nahoře) s vysokými nároky na formu českého jazyka jsem objevil tuto sloku krásnou tak

Dvacetiletý!... Sražen kmenem… 
Nechápu… Bloudím v bezejmenném 
a jenom svíčka v blázinci, 
která by měla plamen ve mně, 
ozářila by to, co chci… 
Nějaký slepec této země 
nás oslepuje zvůlí svou, 
aby nás hodil slepým větrům… 
Teď je to, slyšte, chmurné metrum 
nosítek odnášených tmou ---


a čtu si to podesáté
asi se to naučím

Je všude

Reklamy jsou všude. Nejde se jim vyhnout. V každým slovu jsou skrz prozodii zafixovaný slabiky, který člověku připomínaj nejžádanější prací prostředek, šestkrát chmelený prémiový ležák nebo značkovou odrůdu anglického trávníku. Natěrači už nemusí kupovat barvu, tapety s reklamníma sděleníma jsou k dostání všude. Fasády domů jsou všude pokryty mořem elektronického inkoustu, který se na elektrický impulz přesune do žádaného tvaru. V rozhlasu dávají každou chvíli zpravodajství ze světa reklamy. Módní návrháři halí těla modelek do bizarní mozaiky všudypřítomých log, hesel a sloganů. Specifickou kombinaci černé a bílé pro sebe celosvětově patentovalo konsorcium firem Coca-cola, Ferrari a Lucky strike. Každý občan je pro své potřeby sluchu musí používat speciální sluchátka, ve kterých na ranici slyšitelnosti systém pouští obchodní informace zakleté do zacyklených melodií a rytmů. Lidem nevolení vykonavatelné moci pevně do ústavy zakuli povinnost sledovat denně dvě hodiny inzenzivních komerčních šotů, ve kterých na každou vteřinu probleskne dalších pět snímků.
Reklamě se nelze vyhnout
Je všude

V módu autopilota

Vyhoďte ho z kola ven.
Čtu.
Kombajn, mašina, kombinát
Průběžně nechávám roztávat mosazný srdce topenářů a taky ...

se to všechno plazí líně z kopce
jak někdo dovede tak velkou věc
jako bejt sám sebou

pár nápěvů a slov, črty črt.
Něco pro někoho, nic pro všechny.

Porodní sál navazuje hned na hekárnu
maj tajný kouzlo
stejně jak márnice.
Šroubujeme hned rodičce za zády

a sobě napospas  už na úbočí
před cílovou páskou
jen chvíli vydržet se sebou
v módu autopilota

Pár škrtů

Malý seznam starosvětských písní, který nechci zapomenout, postupně do rozšíření. Spíš z filmů. Krčení rameny.

Billy Joel - Uptown girl
The Supreme's - Come see about me
Simon & Garfunkel - Mrs.Robinson
Neil Young - Dead man theme

Na pokraji

Cítíš to?
Jestli jsem si prý upšouk, řka čmuchaje po větru.
Ne. Přišlo léto, už je tady.

To byla dobrá pitka, takový už se nebudou opakovat. Uznale.
V prazvláštním nonsens souznění a trochu přehrávaně.
O maturitním večírku před pěti lety.

V posledních dnech mi narazilo spousta věcí a nepamatuju si ani jednu, časem.
A po dlouhý době jsem se stal vážným salámem. Ten nekomfort nebyl moc uklidňující. Neodbytný.
Dlouho jsem se nedojmul. Nepočítám vykolejení z představ, ale zásah. Pod kůži.
Pouliční muzikanti jsou sběrači špatného svědomí cizích. Jsou?

Už jsem si vzpomněl na jednu. Je to metafora k odkládání nutného (jak zřejmé):

Sedíte před domem, všude jsou roztahané věci. Koberce, gril, časopisy, oblečení spacáky, hudební nástroje, ohniště jen mimoděk doutná a blíží se mrak, který slibuje bouřku.
Sedíte na zápraží, dotahujete srolovaný tabák a okukujete červený pupínek na hýždi, který zbyl po klíštěti.
Je na čase uklízet věci než přijde déšť, aby přivezl další várku práce.
Zatímco dál zíráte do zeleně, čas hlasitě dupe a pobíhá kolem.
Spustí se liják a vy začnete teprve uklízet.


A pak je tu ožehavé prázdno.Celý hotel prázdných pokojů. Jsou prázdné možnostmi příběhů. Ne budoucích, ale minulých. Od pódia stále vane zápach hnijícího kotěte.

Útvar o dlouhém dnu.

Dnešní den nejdelší v roce se těšil, až obalen v mrákotách mraky mračil se na všechny světové strany.
A pak ta otupenost hlavy  (bez užití společensky tolerovaných anestetik) a skelný pohled, strojové pohyby paží u snídaně. To všechno mi napoví - něco je špatně. Čtyři dohody.
Po týdnech volný den, tak nenaplánovaný, tak čistý a nepopsaný. Tak nesnesitelně přeplněný možnostmi, hlavně těmi, které se nestanou a které se na některém na tisíce vzdáleném místě nemohou stát.

Opravdové šílenství je, když děláte věci znovu a znovu a očekáváte jiné výsledky.

Asi je to tím, že jsem se dobře vyspal.
Klišé full-kontakt, že ?
Konečně za poslední týden, kdy jsem začal spát kdykoli jsem seděl déle než pět minut.
Vlaky, autobusy, oběd, divadlo. Všude.
Když trpíte nespavostí, nikdy doopravdy nespíte a nikdy nejste doopravdy vzhůru.
Americký nezávislý film si vzal na paškál i nespavost.
To jsou věci.

Cihličku po cihličce

Čím hloubš se nechávám táhnout, tím víc se mně tam líbí. Čím víc vás pálí žhavým - víc smíchu.
Z hlediska větné/věcné stavby méně předmětů. Tu máš, hnidopiše.
Ale k věci, klubu se z kokonu, larvální stádium mám za sebou. Budu ponrava. Obrazně, jak jinak Chyták.

Žádný samozřejmosti. Nad hlavou mi dnes přelít balon a hořák zněl až po vteřině. Z fyziky jsou to tři sta metry. Něco mě napadne, ale hned to zahazuju, chci říct, žel nezaznamenám. Proč? Neptej se.  Zdají se mi opravdu pěkný sny, sním proto co nejvíc. I když jedu jen pár kilometrů z jatek. Zmatek. Probudím se až na lesné místo kénigu. Byl tu Tristan, ale žádný samozřejmosti. Žiju.
A přihodím sem jeden kousek, který pustil diskuzi v éter. Číst to nemusíš. Spíš

---------------------
Za desatero horami
přičichl k něze kněz

komu voní hra na
celibát?

Lásku nezabiješ
nepokradeš

tak byly vyslyšeny
matčiny modlitby
a z jediného syna
stal se otec

--------------------------

To je tak.
je to prý naivní a trapný, celkem to znásilňuje jazyk, ale o tom jsem nechtěl mluvit
jsem zase u sebemrskačství i když jen v představách.
Vytržené z kontextu:

"komu voní hra na"

Asi to ale za zmínku nestojí, co taky.
A tohle byla hezká fotka.
Boris si to dal.

Stačí.
Nic mě netlačí.

Obecnosti

Pořád jsem nepřišel jak tenhle prostor používat, jestli jsou to paměti plytkostí všedního dne, záznam nálad delších období, zápisník perliček nebo zajímavostí, zpovědní komora nebo místo k hulákání.
Zatím ani jedno,takže nic.
A v tomhle bodě to taky zapíchnu.

Lov na verš

Sedím v baru

jedu oběšený v tramvaji

kouřím na zahradě

chytám lelky

naprázdno mačkám krk a drnkám na tělo

peču sušenky, otírám zmoklé kotě

chodím sem a tam

zírám na obraz krvácející baletky

hledám správnou velikost pantoflí

krátím chmýří

potápím se do prázdna 

a marně lapám po podobenství. 

Lov na verš je už měsíce v plném proudu 

a zatím se nelze než chlubit nabarvenou cizí trofejí

nikde žádný jinotaj

metonymie 

ba ani nové slovo nekouká za keřem 

vábničky přeslechnuté

pasti zaklapnuté do větví 

návnada snědená 

nejednou jsem v míření trefil své vlastní pozadí

jsem invazivní groteska dramatického střihu na scéně pomýlených představ a slov vyplněných ničím.

Třetí den

Zítra je třetí den, ne dneska.

Někdy jsi zbabělý ve své skále 
a jindy hrdinou v cizích mořích

Zrušili starý lide.cz
měl jsem tam hromadu známých, spoustu z nich už v za života asi nepotkám a rád bych. Svíce dohořela. Tak jen malý hold.

Myšlenka dne: 
Nevolit voly !
Nad tím i otec Fura pobledne
vždyť je jich tolik. 

(Promenlivynick, KARATE-OP, Rak, a další, cenní)

anebo

Život, to nejsou samé třpytky
 říkám si cestou ze záchytky
Nemohu bojovat se zly, vím
 a tak už léta střízlivím
------

Za posledního Dřeváka si připisuju velkýho bludišťáka, byl to první den !

V kolenou

Několik věcí mnou pohnulo. L. Volala po roce, už má dítě a tak nějak mě dokázala uklidnit když jsem se snažil předstírat klid. V papírnách měla paní na vrátnici na den 30 let od nástupu do práce. Je prvního apríla. Nesnáším apríl. A když mně taky v půl desátý povídali v Koločavě ať neodcházím (a já musel na šestou vstávat), skoro jsem si vzpomněl na pohádku.

"... dej mi ruku svou
zpocenou od okenních skel
všichni tě mezi sebe zvou
a já jsem tu proto abys šel."

a pak jsou tady jiný věci ty po flígru a tak. Tohle není deník (jinak bych napsal poutavou story jak jsem ráno zaspal). Začínám se sám sobě pozdávat jako téměř nikdy nekončící platonik. (-)Šťouchla mě a usmála se vědoucí. Slyším ten vzdech a jsem v patosu i sám sobě. Kundera zase blýskl.
_____________________
Střelený pták
jest láska moje,
tonoucí vrak
v peřejí roje,
hasnoucí lucerna,
noc když tu příšerná -
ó, půjč jí světlo svoje!

Ptáčeti štít
dej, ať se chytí!
Vraku přej klid,
nežli se zřítí!
Svítilnu výše vztyč,
ať nejsem lehký míčv to divé vlnobití!
________________
a vzpomínám i na další. Sám sobě k nepřečtení.
KODAK !! (Romance lehké perverze v Huse)
Dále nekončím ale pouze přestávám (jsem připraven znovu začít) a větu uvádím bez předmětu, každýmu dojde.
Je toho víc, příště zkusím otevřít novou rubriku: Šuplíky drobnohledů. Ale příště.

přišpendlil oko na kostým
moje/modrobílé
oponou trhnul
herec stínem

pantomimou chvíle mihnul 

nepřehrál
a

z vermutu ve vermut, jež chutná potem vdovy
kterou jsi miloval pod černým sluncem bíle
 a která jako ty se ptala kdo mi poví, kde bych se nalezla, když nejsem ani chvíle

(Jak říkám, příště)

a takhle při světelné ...

Únik

Unikám sám od sebe, protože se nedaří vydržet sám se sebou v jedné místnosti. Toto tvoření nového těžítka smlsne těžítka starší a zbytná. Unikám po vlastních stopách a snažím se dohnat se. Budu nekonkrétní, myšlenka třetí cesty, ze dvou vždy někam jinam vždy stejně a jinak zároveň, ale nikoli naopak.

A pak jsou tady věci, který rezonujou a najdu je až po čase :

Jako by kalkant šlapal měchy a nikdo nebyl u varhan (Holan)

Všecko se ti musí stát, každý člověče ! (Vaculík)

Můžeme jen zpozornět, zahlédneme-li v davu známou tvář, ale nejsme si jisti. (Bělohradský)

O nové kultuře sníš, já nově ti v proměnách zpívám ... (Nezval)

Kolikátýho je dneska už vím, ale je to vlastně jedno. A je to hrůza.
Jo, ještě jsem zapomněl tuto.


Tma se zas vrátí na svou zemi
a slunce z kamene
bez citu šlehá haluzemi
nás znavené 

(Jiří Orten)

Dneska jsem se vrátil z enódvě párty, jedna se zná s Olomouckými a ty balónky byl stejně odvaz

Ale zpátky k tématu a ústřední otázce:

Kolik bolesti nabídneš?
Takže nežil nikdy nikdo kdo vždy zase neumřel.

Omlouvám se návštěvníkům za kódovací jazyk, ale prozatím je to nutné. A neuvedu důvod.