Mrákotín

Vidíš to čtenáři,
pár klidnějších dnů, odváté listí, pozdní rozednívání... je to jasné, nový rok už se překulil.
Domácí hummus se vzpouzí, oprašuju repráky a chtít, sirkou bych zažehl betlémské světlo.
Všechno je jak z peří, ale kovového.
I ti nejvlídnější mají strach, i ti nejvolnější neprohlédnou vlastní odraz v zrcadle.
Mí známí dál sedají za volant, dál na vzdálenost hýbou cizí rukou s nožem.
Jsou léta jako pěst, pod starším prstem jejich máloco uhnětneš.
Před usnutím ti, čtenáři, každý večer někdo zašeptá do ucha místo ráje.
Ráno vždy pokoj zčernobílí.
Pod zříceným hradem Štamberk je kamenné moře a známá Mrákotínská žula. Ta něco pamatuje: kvůli obelisku, který teď stojí na nádvoří Pražského hradu zavedli v roce 1928 železnici až na místo.
Jen kvůli žule staré stamiliony let.

Dějiny, dopis a já.

Dopisy jsou prostě tak vzácný, že všechno to psaní o neotevření, posílání nebo pálení dopisů je příliš malicherný než aby to mohlo být nákrokem do dějin.
Taky chci denně po probuzení z postele vykročit ne do dalšího dne ale do dějin.
Dějiny dnes ale žijou cizí životy a neprosí se, jestli do nich můžou vkročit.
Říkal to neporazitelný šampion revoluce Fidel Castro: Dějiny mě osvobodí.
Už ani nevím nakolik starýmu vousáčovi táhne. Vypadá to ale, že ho neosvobodí dějiny, ale čas.

Dějiny nejsou krátký na nic, krom dopisů. Dopisy jsou zase krátký na všechno krom dějin.
Jako příklad se můžu uvést sám. Jsem krátký na dějiny a dopisy jsou krátký na mě.
A co na to bůh? Čí bůh? A jaké plavby?

Zakončil bych to popěvkem:

Ze zákruty rozrazilu mrkl na mě skřítek
možná to byl lékařský, možná rezekvítek
dějiny jsou paseka neposečená
málokdo ví kde je suchá a kde zelená

Kde se tak vláčíš se svou lodí?

Nazdar čtenáři.

Ráno se uvidí. Nad vším visí viselec.
Jsem tam, kde cítím domov z každé zdi. Pevný bod. Pevný.

V autobuse jsem potkal mladíka jedoucího na taneční.
Prsty bubnoval na opěradlo, jsem si jistý, že naprázdno cvičil na klavír.

Toulám se po LDF a hledám indicii. Jediná Terezka získala stipendium
Klimatické charakteristiky, výběrový les, geomorfologie Rychnovska, vliv rodu Melolontha v agronomii...
Čím asi naplním svou závěrečnou práci?

Sedím u Kimlů, s Kryštofem po letech u kulečníku a Jameson mě hřeje.
Cítím vděk.

Neplatím nájem včas, to ale nevadí.
Byt je plný recykliteratury a dumpsterdiving se nedaří.
Sním o brokolicích, rajčatech a jarní cibulce.

Odříkaného chleba největší krajíc.
Co se stane, když se vrátím na FSS k Humenv?

A co ráno?
...přidám vlastní:

Kde se tak vláčíš se svou lodí?
přichází potopa, nemilé
dny jsou jen perpetum mobile
v pěně dnů každý nepochodí.

Po starých slohech

Pamatuješ si to ze školy, čtenáři, jak dlouho se sedělo
nad papírem při hodinách slohu.
Půlhodinka prázdna a pak
po špičkách počal přicházet břichatý sloh.

Úča karabáčovým hlasem mrskala neklidy
(zatím jí do turka mezi lógr sedala namletá křída)
a nestíhalo se.

Po školní pavlači kroužil ředitel a fackou odměnil každého
kdo byl poslanej na hambu.
Tenkrát to byla hamba. A verlyba.
A vůbec se mluvilo tak nějak gordicky.

Jako do tůně jsem spadl do vzpomínek.Dneska jsou papíry osamělý jak okresní knihovna.
Každou opuštěnou věc obejmout se slovy
není to tvoje vina

Bohumila Hrabala knihy naučily radosti z pustošení.
Já se od nich naučil něze a lhostejnosti.

Jmenuju se Malacus Quai

Nelze si pochlebovat. Nejde být na motoru.
Začínat záporem je nepřístojný. Nevyhnutelnost.
Je tady postřelený kus holuba, jakýsi zápisník z předminulého roku
A všude ořechy.

Už zase pitvám vlastní zátočinku. A dost opakování.
Nějaká zapečená jablka s rajským a brusinkou.
Třetí den Movemberu, dost možná bez kníru. Ale zato i bez kouře a pitího
V podzámčí je zatím ticho, ovšem svět už se prohýbá, kývá, padá ze své kuří nožky, stále neví ke komu se obrátit jestli Ivanovi nebo lesu čelem nebo zády a zda.

Jmenuju se Malacus Quai. Sedím po studovnách a právě text je mi žitím.
Sedím prochlazen někde u kaluže a stín mrtvého koně už se nepohne.

Nade mnou se prohání litinová mračna a vítr hladoví.

Přes palubu házím kruh

Přes palubu házím kruh
a hned se vrhám dolů tam
na pojem klížím spoustu stran
pokoje a kroky ve své pravidelnosti

lovecká sezona je u konce
a co je na úsměv není plus
a spíš ani nula

nevydržím se sebou v jedné místnosti
zlatej lem je stále při své chvíli
hluboko do země díra a
bábovičko oplácej se, jestli se mi nepovedeš...

kam ukážu prstem začne hlína měnit tvar
a jaksi hynout, je třeba převalit se do ztracena
celým tělem položím se na houpačku
akorát špatnou stranou

házím přes palubu kruh
jsem už na mělčině
a je to gesto

Pokaždé když nakloním hlavu

Na stole leží lahev šnapsu.
V bytě se netopí, jen vlna hryže, kdyby barevně, okrem.
Vyvětraná káva se hodí. Neumělý vizuál na zdech někam jistě patří. Nepatřičně.
Když nejsou cítit prsty i sluch se jaksi tenčí, potažmo úží.
Pronásledují mě mizerný sny.
Na stole stojí láhav šnapsu.

Mlčím lidem, kteří by měli slyšet.
Mluvím neslyšícím.

Pokaždé, když nakloním hlavu,
hraju si na poezii, která není.

Taliansko

Po sedmém říjnu si ozvu.
Zatím pevný kramfleky !

Chtěl bych se odrážet.

Mluvím k tobě, čtenáři.
Už jsem si uvykl tomu tady dávat žádnou fazónu, a je to znát.
První pohádka bude z ruky strýčka Rufia.
Strýček měl spoustu malých neduhů. Přiznejme si i ty velké avšak v mlčení pochodíme.
V hlavě se mi ozývají hlasy. Spíš je přivolávám.
Především, když jsem zticha.

... příhodné podobenství bude asi v pijákovi, který nemůže vystřízivět
a celou noc, která nikdy nekončí, se potácí po prastarých kočičích hlavách
města, na které jakoby každý turista zapomněl tím, že ho nevidí.
Oni na mě nezapomněli, oni mě jen nevidí.
Ne, že nevidím, já jen nevím.

Když začnu přemýšlet, začnou se mi klížit oči a všímám si jak se mi
rozostřuje vidění a cítím ten okamžik fyzicky všude
jen ne na kůži. Známka toho, když přestávám přemýšlet a začínám vegetovat.
Tak proto se tomu říká vegetovat, jakože zelenina. Místo mozku vařenou zeleninu.
Místo mozku cvrčka jak bábovku.

Dneska je pondělí.

Týdnem na pastvině

Jsem dokvačil dom a hned s Kryštofem dva Michaly a Jakuba s Džaninou a Dizzy s Vandou.
Pletla drátěné stromky.
Po krátké hádce jsem kulturní čtrnáctideník šel číst do Quattra a připojil se ob hodinu.
Před domem dětí pak se sborem z hor nad ránem zpěv tak vnitřní.

Zvony zvoní každou celou
tiše klapou boží mlýny
všude kolem straší stíny
těch, které už nesemelou
Vzpomínám na Dajakovy verše, vypíchnu si:

Takýto dážď

Otvorený mám po krk vody.

Bezhlavo skúšam klobúky.

Uličky vyžehlené na puky,

nikto v nich dobre nepochodí,

v mestečku s dúhou na krivo - - -

Chcem si dnes (celým telom) siahnuť na život.

------

Cítil jsem, jak se mi jedna strana vědomí nápadně vzdouvá. Je mi dobře.

Z čeho nesněžilo

Ze spousty věcí ještě nesněžilo. Mluvím o sněhulákovi.
Sedíme nazí u řeky a skoro se dotýkáme života. Před týdnem se oženil.
Jediné co jsem chtěl opravdu uchovat je paměť na setrvání nezměněného stavu vědomí v tom změněném.
Já na brahmu, brahma na mě.
Větrem a ostře přímo do transu. Je to pád, je to hluboký leh dýchání přes bílou tenkou trubičku.
Jako bych se naučil nový trik, který nevím jak smysluplně zapojit do svého života. Jako se zapojuje šňůra od vysavače. Nebo jako jsou zapojené koruny v bučinách.
Ve stodole vyrostlo sršní hnízdo. A kolem chalupy čtyři vosí v zemi.
Už zase hledím z výšky na tepající Úvoz až k jícnu Mendlova náměstí. Vzpomínka na Luisu.
Měla za nehty rub stínu Francie. Snová až přízemní. Jako dva ruby magnetu.
Nakonec ležím v podkrovním pokoji a učím Kuře na kytaru hrát.

A pak je tady ta vlídnost. Vším prostoupená vlídnost.

Na smrkhektaru

A. mě lustruje,
A. ví jak udělat cuketu,
A. se válí jako dáma,
B. mi pujčila hroznový cukr,
H. se načeká doma,
K. odjela do Rumunska,
K. si za týden vezme Tadeáše za muže,
T. už neví o tabáku,
I. zapomíná a vzpomíná,
D. si žije svůj primapříběh,

Já vím odkud vítr vane.

Křáčem cuketový kiš.

Prodírám se smrkovým kačírkem v maskáčích, přes rameno pásmo a v ruce vytýčku.
Jehličím mám posetá celá záda až... však víte kde.
Sázíme se o pivo u stromů. Soběšice, Habrůvka, Křtiny.

Život umí sklouzávat k normálu.
Včera mi byla objevena Traubka. Proč tak pozdě?
Vybíhám kopec ku kraví hoře, nosím černý tílko a poznám od mléče přes klen a babyku až k douglasce.
Čtu postřižiny a krasosmutnění. Po zrzu ani památky, viz začátek odstavce.

Jak je to s tím optimismem:
Bolest z toho, když věřím a ono to nevyjde je mnohem menší než výčitky z toho, když nevěřím a ono to vyjde:
Čeká mě další rybíz a další svatby a další rána s kafem nad úvozem.
Cuketový kiš.
Má blízká možná brzo nebude tak blízká, mám obavy.
Sezení v parku, bezmyšlenkovité cesty trolejí, hourání bouraček, to vše se už brzo vytratí.
A já budu zas o týden starší.

Chtěl jsem ji poznat už tak před šesti lety. To by bylo trámový.
Zatím je tu ale dnešek.
Pálí.

Jsou léta jako pěst

Stojím nad úvozem a hryžu vzpomínky. Jsou sladké.
Ještě chvíli přemůžu marnost a ulehnu do tmy.

Ležím v lese u Křtin. Měříme buky a sázíme se o piva. Těžko nalézt lepší nízké bydlo.
Ke strojům ! A nebo až za chvíli...
Jmenuje se stejně jako já, hubu nezavře a je miliónovej, čte Hlavu, vida - další. Krom toho, že by střílel křesťany na potkání.
Shovívavost až na prvním místě. Zvláště k lidem. Všem.
A pak zase drandím spící v troleji. Parné léto roku 2015.

Z vjemů si zaznamenám knihu básní, návrat ztraceného syna, touhu zakletou do zkoumání, pár marnících životů a pár snad nad věcí.
O víkendu je kanibal karneval. Žamberk zmeškám.
Padá bříza, něco si přej.
Ona je v Dánsku a dívá se po mě. Vím to.

Jsou léta jako pěst
pod starším prstem jejich
máloco uhnětneš
z hlíny výčitek v dějích...

Nedá se spolehnout než na urputný smích.
Rozečetl jsem Prsatého muže (a zloděje příběhů), po dvou stech stranách odložena.
Prudce zapomínám. Táda bude mít svatbu, chystám se na filmovou.
Jen nápřahem kývnu mozolovitému Brnu.
A ohlédnu se v dálce.

Žiju v normálu

Už zase sedím v Xku, mám to tady rád. Často nedělám nic, co by stálo za řeč. Různě neužitečně přemýšlím. Naštěstí netrpím na nemoci seriálů, filmů a zábavních stránek typu amk atd, ovšem mám jiný démony značící chudokrevnost duše. Hádám, že se snažím dát dohromady tu jednu velkou skládačku, ale nepovede se mně to, jen bohapusté blížení.
Píšu už jen málo, není to nijak závratný, ale všímám si, jak ze mě odchází radost a dost obecně cit. Prostě už některý věci moc neprožívám. Je to obrana proti nevímčemu. Možná se mě víc líbí možnost možnosti než skutečně dotažená věc. Nějak jsem přesvědčený že na to mám. Že na všechno mám, jakože jsem schopný.
To jsem ale pořád v rovině možnosti. Na poli praxe nemám nic, co by stálo za řeč.
Zvláštní, asi píšu o něčem dost obecném,co jistě zažívá spousta lidí.
Hovořili jsme s klukama o normálu. O nějakém nastavení, defaultu, ve kterém člověk žije a bez ohledu na povahu normálu jej člověk prostě žije.

Žiju v normálu.

Na udici namotaný sen

Nazdar čtenáři,

Zatímco v místnosti X vznášejí se chomáče světla, spím.
Někdy kolem půlnoci zas na kopci tělesně.
Blíží se náraz, lze obejít.

Bere-li si muž ženu, doufá, že se nezmění, ale ona se změní.
Bere-li si žena muže, doufá, že se změní, ale on se nezmění.
Banální.

Zmatečně těkám očima jak poplašená modřinka.
Úžas poplašených řas. Old flame

Hrne se po mě tolik vjemů a nedostává se škatulí
stojí mě dost sil udržet se při smyslech
a v bdění.
Jedním z úniků je nabíjení telefonu. Jak nepříznačné.
Svět je tak prolhaný, že už nelze věřit ani sobě.

Náš čtenář brouzdal v mladé jetelině
nizounké jako dětský stesk
hledal tam, skloněn k zemi
poslední čtyřlístek.

Posledním nápřahem zavadím o vzpomínku na mecheche.

Jáchym Topol - Vlhký básně a jiný příběhy

jedu k ohradě jedu ve stroji 
mlčím sleduji svůj bod lidi 
domy psy stroje přízraky 
pak stojím čekám dvacet minut 
pak jedu karosou 
vystoupím čekám 
stojím v louži popojdu 
kupuju klobásu čekám 
za zády strhnu kus plakátu 
za zády aby mě neviděli 
zašlapu ho do chodníku je zima a sněží 
stojím čekám jím 
přežeru se jídlem 
hoven se ani nedotknu 
popojdu je zima odhodím tácek 
do bahna do břečky je tam mince 
otisky podpatků prezervativ 
vajgly zbytky kost 
kelímky papír 
ten někdo popsal 
nějakejma vlhkejma básněma 
nebudu je číst 
nemám čas 

Co nesmím vyslovit

Pavel to dal.
Ing et mgr

Množství vína a trochu písně
akapela
Jana umí oslnit, byli tam dva a potěšili, víc než znají
během do kopce a chvíli sám
teď jen setrvat v módu autopilota
jen na chvíli
že nepoznám kunu, zato piskoř (pruhovaný)
nic nazbyt
snad jen trocha pozapomění
a slov
co nesmím vyslovit

Sono, Choceň, černé vlasy, kočky, Irena, smích

Sám sobě svůdníkem.
Na volejbale byla psina. Slovenština je cizí jazyk a předbíhání v jukeboxu neplatí.
"Seber se a táhni do hajzlu."
Četl jsem o moři melounového cukru (Richard Brautigan) když se přiřítili dva slováci, které v Chocni průvodčí vyrazil z vlaku. Neměli prý ani vindru.
Čoudil jsem na peroně a sledoval to místo, kde se smrtelně zranil Jan Perner.

Doma jsem potkal angrešt a v Jundrově na balkoně slyšel kočičí touhy jinak v takovém tichu až se údolí otřásalo. Když čtu o melounech a usínám, nevím čí jsem. Sám sobě svůdníkem.

Mám krátké černé vlasy a plakající oko z pylu. Občas se ohlédnu, nikdo nepřichází. Templ, Jehně ani nechvalně známý voják štěstěny Nicomo Cosca.
Můj synek o mě nestojí, přijel se podívat na divadlo a místo toho seděl u počítačových her a v krytu na mě čekala Irena, tolik o mě stála a já jí neuměl říct, že na rande už nikdy nepřijdu.

U hotelu Sono bafáme s kolegyní Tropovou cígo na střídačku , když právě přijede auto generálního ředitele Kapitolu. Doletěl na oslavy firmy soukromým letadlem.
Jiný si stěžuje, že to už šestnáct let.
Rozdávám knihy, potím se a zírám na tu holku co má všecko na starosti jak ležérně kouří s produkčním kapely Mig 21. Miluju její úsměv.

Potkal jsem i kolegu ze Svitav a Kevina.
A najednou bych objal celý svět...

... krom lidí, který mi už fakt lezou krkem.

A málem jsem zapomněl na tu príma volejbalistku, se kterou jsem závodil v lovu jablek ústy.
Ach.

Aby se to nezamluvilo

Slova plný samozřejmostí. Už se ničemu nevidím.
Čekají na mě zvířátka. Vycpaný, desítky ptáků, savců, ryb...

Premiéru jsem čekal poněkud silnější a nejvíc mě asi potěšila Jana H.
Říkal jsem si, že stále ještě dlí na Havaji. Byla plná slunce.

U Dřeváka mě Martini přemlouval ať se vykousnu s Lukem. Marnost.
Bylo toho nějak moc a možná jsem někoho naštval svou podobrazností.
Dost možná to bylo Honzou, jenž mi nevyšel vstříc ani o krok, s hubou okecanou.

Jinak všechny předpoklady ke spokojenosti, stejně mi to nějak nedošlo.
Vedoucí byl stále připitej a chtěl bych mu to věřit.

Vracím se k zaneprázděnostem školním...

Co pro vítězství udělat můžeš, to pro vítězství udělat musíš.

Knihovna Mendelu

Mám v ruce šití, spravuju si ponožku. Okatě.
Zítra bude zápich z kytek. Už se to blíží.
Locika kompasová, Pelyněk černobýl, Třtina křovištní.
A pak grandiosní představení, přímý přenos z hostince Krypta.

Z klevet - vrána si lítá někde v luftě, nemám páru.
A pak ta smíchem vpřed, byl tam metafyzický potlesk. Dost.

Sejdeme se někde u antuky, přitáhneme pruhovanou merunu a zaplácáme si voliš.
Bude to parádní. A vůbec dost vzpomínání do budoucnosti...

Táta kdysi za hlubokého totáče seděl po zkouškovém v jedné z pražských hospod. Jiří Černý tam pouštěl desky a v pokročilém večeru se pak osazenstva  zeptal co pustit.
A táta zvolal:
She's leaving home.

A jinak, že jsem moc rád na světě.

Drobnosti který nechci zapomenout.

Včera byl majáles,od božího rána jsme seděli pod stánkem kreslili křídou po betonu brněnského výstaviště.
Všechny cesty vedou do proFIdivadla.
Popoletený Pančo byl na dvou místech najednou: Hlavní vstup a pavilon É. Jako u opic. Než jsme ho našli měl litr vína v sobě, Hanka z něj byla samozřejmě uplně rozvařená.
A pak celý den focení lidí s blbinama, žertovných fernetových dotazníků a malůvek. Potkali jsme vojenského protějška naší vedoucí PR teamu. S hodností kapitána a pastelkou v ruce se moc nepředvedl, aspoň že byl oholen. Šíra dovnitř plakal u stánku ISC. Potkal jsem slečnu Rykrovou. Jamáci si vyrazili trsat a večer popít s Klusem.
Hlavně že jsme měli náš milovaný banner. Večer jsem s ubalenýma cígama pro holky šel na pár písní fiXy a vrátil jsem se pár let zpátky. Kolem prošla Nikol Linhart, povolil jsem jí dva pávy. Hráli samurajský meče, komik lobotomik, stereoid a zapadá hipík.
Tak mě napadá že tu zapadá hipík. Kouzelný.
Zastavil se taky Zdenál a domlouvali jsme s Jíťou volejbal na kraví hoře.
Šla kolem taky Terezka Fousková, která mírně navzdory doslova zářila. Na cestě z Jundrova jsme zjistili že je banner v tahu. Našel jsem ho v batohu náhodného VUT kořaly a patrně mu tak zachránil život.
Banneru.
I klukovi, koupil jsem mu pivo.
Když jsme vyskočili z tramvaje na šilingráku, Janka běžela z kopce do zákoutí zatímco já se za ní belhal se stojanem. Držela ten proklatý banner nad hlavou jako žezlo boží a vesele pištěla.
"Mrdá mi v hlavě, mrdá mi v hlavě, mrdá mi v hlavě..."
Na další cestě jsme potkali spolubydlící, má čerstvě po maturitě.
Donesli jsme do Naproti Mácovi nějaký kontraband, no úplné hašišácké doupě.
Doma nikdo nebyl a klíče jsem neměl tak jsem šel nadhánět Jena.
Zastavil jsem se na Tenise v Lužánkách za Jířím, Jankou a Havlem. Je to tam prima.
Honza už kvačil do Krytu, dal jsem si kebab a asi posté ten den vychrchlal trochu hnusu na zem.
V Krytu byla krom Lízy a nějaké mladé dámy taky Irena, kterou jsem neznal.
Prý mě dlabala pohledem, ale já slyšel jen jak hovoří o logopedii a znakové řeči.
Půlkovým rozjezdem jsme potkali zase Terez Fouskovou co se vracela se zákulisní vstupenkou z Majálesu.
Blaze jsem usínal s neblahou představou jak asi za tři hodiny vstanu na jatka.
Naštěstí jsem nemusel.
Bezdomovci totiž nekradou.

Cizákúm

Whoa gonn reed dis
Merica Orr Rossja
bee enterested

Who is spain?
How was Trump at Munich?
Where are the Snowdens of Yesteryear?
Where was that stooped and mealy-colored old man I used to call poppa when the merry-go-round broke down?

Jednou se probudím jako brouk

Nazdar čtenáři,

Jsou tři ráno a za lednicí netrpělivě tikaj dvě ručičky.
Poslední dny míchají rozvařeným gulášem událostí.
Kokrhel může za všecko, je totiž sadař.
Z kytek už mi hrabe. Merlík všedobr, Sveřep jalový, Suchopýr úzkolistý, Lnice květel.

Z mého drbání:
Vrána má stále dovolenou, po cestě ukusuje z cízí přítomnosti.
Nebude ze mě sice prostitut, ale vidím to na svatbu.
Je třeba najít vlastní kůži
a nesvléct.

Moje oči vidí rám
obrázku s tvým úsměvem;
přijeď, pár svých pus mě vem -
- citově Tě vydírám.

Každý má svou barvu a tý se drží. Workoholik ze mě nebude.
a je-li třeba peklo s nebem sešít
zkusil bych hřešit.

A za rohem už zas kouká brouk.
jednoho dne se probudím
a budu jako on.

Trumfy v Mnichově

Týden otázek.

Kdy je právo?
Co je to mód autopilota?
Jakou barvu měly trumfy v Mnichově?
Kde byl ten nahrbenej děda s moučnou tváří, kterýmu jsem říkal otče náš, když ten kolotoč začal?
Dívej se za roh, čtenáři.

V sobotu jedu na Prahu. Bude tam Ostrava, Varnsdorf, Budějovice, Ústí, Brno a líbí se mi nazývat je všechny stejně. Básníci.

Začala mi praxe, skončila sezona.
Tomáš V. je bezelstný mladík s hlasem jako trombón, tlapami šenkýřky a dny lahváčů místo brýlí.

Jsem netrpělivý ač tomu fakta nenasvědčují
jen připomenu:
Není to tady kbelík na zvratky pocitů, ale slov.

FED3 a zelená vejce.

 Nazdar, čtenáři.                                                                                                                                              

Narazil jsem v šuplíku na starou FED 3. Jde se na věc. 

Těžko najít libozvučnější slovo než je kolchida.

Na hrobě F. M. Pelcla se derou ze země sasanky, vedle tlí loňské jmelí. Hrob je prostý, až na vrchu hřbitova, na konci střední cesty, u zdi. Svíčku tam nikdo nezapálil snad rok, dva.

Knihy J. Abercrombieho stále čekají na překlad. 

Funébrmarše jsou solidní. 

Ve středu ples. 



Dny jsou dlouhý.
Vikev plotní, Krvavec toten, Medyněk vlnatý, Rozratil rezekvítek. Hrušky jsou slavné. Jeden kuchař se podobně pojmenoval a svou knihou nevšedních pokrmů dobyl gastronomický panteon tuzemců.

Teď je přístojné vzpomenout na citaci ze filmu Obrazy z Čech. 
"Mami, kdopak to snáší ta zelená vejce?"
"To bude jistě nějaký Čech. Ten snáší všechno."
Zítra v 6:15 na značkách. Začínám s růžovou pentlí.

Krá. 

My bezejmenní

Lukáš D má v chůzi něco za lubem.
Andrea M vidí za každou tváří lízátko.
Zdeněk F hledá kdo že mu tu strunu strh'.
Klára K je rovná dáma střídmé řeči a třepotavých řas. Mít vodítko, je na druhém konci muž.
Když právě neprávničí, mění se Jan S ve šviháka lázeňského.
Kateřina J si nechává od jdoucích kolem balit.
Aleš B se zeptá i na to, co opravdu nechce vědět.
Jenda zatím spí.

Nejsem žádná písnička na přání
vždyť kolem její jizvy pod bradou houstne čas a
v nočním dešti šel bych celý den.
I kdybych je viděl, souřadnice hvězd jsou jistě notně šejdrem.
Zatím mě ale nechte.
Nechte mě jen se trochu zasnít.

Docent Bajer mě při cvičení z pedologie klepe na rameno:
Čtu průhledy do českého folku o Vlastimilu Třešňákovi.
Prý správně zemitý interpret.


"... scházíme se denně
na jejím představení
my se jménem
my bezejmenní."

pod Jinanem

Milý deníčku, dnes jsem poprvé integroval.
Právě ten dojem do novýho dne.
Terezka B. je blonďaté unavené děvče. Bojí se front, laxně čoudí a kašle jak bezdomovec.
Jóga pomáhá a jak povídal Ján Zákopčaník : "Slunce v duši."
Ve stínu pěti kompostových představení od Napříč jsem měl dnes nejkrásnější přednášku semestru.
Byla o kompostování.
A metodologicky korektní "zkouška knedlíkem". Málem jsem si smíchy hnul se vkusem. (!)
Humus, koloidy, anionty, huminové kyseliny.
Z nových přidám Upolín nejvyšší, Netýkavku nedůtklivou, Pižmovku mošusovou, Rdest vzplývavý.
Umím je latinsky, stejně jako další dvě sta.
Za pět dní tu budu přesně rok.
Když se vrátím v čase...

Čas letí jak neuvázanej dobytek
a já u kytek

Okrouhlým mnutím brady odháním mraky. Usnul jsem v arboretu na trávě, pod Jinanem.

Po obloze bílá mračna plula
byla jich sta a sta
přibita k zemi mlčela baterie
v lafetách těžkých nazutá

Potěšila mě Nikol L.
Žije.

Krá.

Kašírovaná škraboška

Rozmáchlým zívnutím tě, čtenáři vítám
za patníkem jarní rovnodennosti.

šálou neošálím
prostor pro nářek. 

Trhni za oponu, už zase píšu. Ozvěna, dvěstědvanáct kytek.
A vrána zpívá krá krá, krásná je svoboda (ve stínu nebezpečné oblasti, tam prý jsem)
Asi jsem moc osobní, už toho nechám.

Tři týdny jsem nekouřil. Odmítám se vinit, že jsem zase začal. Mám se rád, že jsem držel. Bylo to príma.
Začínám mít pocit, že přestávám potřebovat tu malou papírovou masku, tu kašírovanou škrabošku s pírkem a třpytkami pod očima, se kterou jsem byl s Penelopou na enviroplese před lety.
Asi si to pořád namlouvám, ale neumím se s věcmi srovnat. A neumím mluvit.
Nevím ke komu mluvit. Nemám ke komu chci mluvit

Je příliš kalu na mém dně
dvě lípy lomí větvovím
co říct chci, nikdy nepovím
hluchoněmé tmě. 

Chci tady na světě být spokojený, chci. A budu. Do tohoto se nutím, ale co zbývá.

Kdo žemi toko lovzal.

Poslední chomáče světla se rozplynuly v místnosti X.
Po Pratchettovi tady zbude spousta prázdných míst, to ale každej ví.
Každej to ví.

Na DR jsem se dočetl pěkné figury ke konci odstavce. Pro upomínku.

Žádná země sjednocené Evropy není v tak otřesné a bezvýchodné situaci jako Řecko. Ani ztracená generace mladých Řeků, ani vyhasínání ekonomické dynamiky, ani konstantní nárůst chudoby, kolaps infrastruktury a prohlubující se nezaměstnanost nejsou sebestředné „Evropě velkého kapitálu“ dostatečným zrcadlem. Zájmy solidární Evropy jsou odsunuty stranou ve chvíli, kdy jde o peníze. Všechno je odsunuto stranou, když jde o peníze. Jde o peníze. Peníze.

Vrána si lítá někde v éteru, snad to nebude havran (ani krkavec). Výbuch.
Donesl se mi KEXP.fm číslo dvě tady je: Dummy
Stanice radia wave mě solidně máchla horizontem.
Mám to na salámu, salám, salám. Šichta v masokombinátu mluví sama o sobě. Brr.
To ale každej ví. Každej to ví.

Byl nekorektní večírek, byl tu skorovýlet a taky spousta marnosti
Bude filmová stodola, bude romance, bude divadlo, budou zase nové chomáče světla...
a taky spousta srandy... přiletí totiž vrána.

O vráně

Ještě než začnu, čtenáři, zdravě blábolit...
... bwhahaha (křivoprstem, výsměchem kávomat v pozici poblijóna)

Dneska slavím čtrnáctý den
Kdo mi hobla dá ?
Když okolí zprůhlední, oko přestává zaměřovat
a civí do prázdna.
Přijdu v autfitu plavčíka a cedulí "utopence každý den"
zaslechl jsem zámek sout, jeden život je jeden celý svět

v plánu na mile samosečný jinamotaj
hlína je plaz, co se ožírá (dokola)
je už z legend
otázka do pléna: jak se ježkovi dostala na hrb hruška ?
A moje oblíbená: Kdo hlídá hlídače, který civí do prázdna ?

Tuhle středu už určitě okřiknu vránu, pracovně.

Seriály

Ahoj čtenáři,
poslední dny letí závratí, sedm dnů bez tabáku. Chodím na nekouřovou.
Stále jako by škvírou pod dveřmi něco unikalo, něco se proSmýklo pod palcem a někdo na ulici zašeptal nový verš. Něco jako od Kubči Marxů

...sám se chval, volají pokrytci divní
temnou svou zahořklost nevyplivni..

Aspoň bude o čem točit seriály. Natáhl jsem Magdaléně nové struny, Magdaléna má pěkné jméno.

bych sebe chtěl pochválit nevím za co, jakože je za co ale...
...jo, za smíření, kterého je třeba za každého počasí jak drbání. Prase.
Na tohle jsem čekal hodně dlouho, už je to rok a právě proto bych tak na dálku objal...
Mám radost: žiju tempem jogínského askety. Co to je ?
Pořád nevyzpívám Death of Queen Jane.A chci víc. Hurá kapely!, zajít na film Kobry a užovky. Třeba nebudu sám. (Díky)
Moje kytara se jmenuje Magdaléna a teď...
a teď to napínání. .
Bylo mi ukázáno něco enormního. Je to píseň. seriály

Oměj šalamounek. Amatér.

Čtenáři ahoj !

Mezi moje oblíbené rody patří například prasetník, sedmikvítek, samorostlík, rozrazil, žluťucha, zběhovec a krtičník. Systematická botanika.
V hodinách lesnické zoologie jsem se zas slyšel o různorodostech pletiv - epitelů. V pohlavním ústrojí savců-samců je prý tzv. pytel.
Musím nadhodit:
"... je třeba krotiti tělo, to zlé a líné zvíře, které chce jen jísti, ale nechce pracovati a břemen nositi."
zbytek na představení Amatéři 20. května ve Scale.

Když zabrousím do bulváru: Moje platonická láska, ač přednáší matematiku na univerzitě, prý kalkulačku vůbec nevlastní, protože s ní neumí.
Hledím ku stropu a shledávám jistou podobnost s mou zálibou ve schopnosti chytat.
Konec broušení.

V upozornění stalkerům: Stále mezi řádky odkazuju na minulé.
Neboť jak říkal svatý František z Assisi:

Nebuďte naduti klamným větrem učenosti.
(na rozdíl ode mne se nedožil vynálezu fernetu)

Málo lap

Co je to lap? Pandořina otevřená láhev fantazie.
Tady něco zaznamenat ale.

Uchem kornoutu

Běsi šveholí
asi že mniši slyší čin
můj malomocný stín nevidí
jsem jen sklíčko k prosvícení

pětice světel pospolu
a poslepu kam
nezbývá ani mlsu
ani pocukrování
ve špici kornoutu

Vlnou v davu.

Pozdním gestem tě, čtenáři vítám do dalšího roku.

Nalepenej na vlně. Radio tidal wave.
Zatáhnul za obojek a přiblížil tak svého emojinocha.
Když už jsem u vé.
Viking vyrobil vlka. Venda vleče vagon vlasů. Vilně varuje. (Chleny měsíc zpět)
Teď jen velké a malé lustry bílého světla. Chomáče.
Neříkáme blbá, ale ujetá nebo střelená. Jako bych čekal na vlak.
Vidím často svůj afekt, pnutí. Povídal mi to Kubák když jsme šli sněhem do kopce a fičelo.
Proč ta potřeba ?

Jsem dlouhodobě zaneprázdněn, dlouhodobě neprázdný, plný (jídlo né).
A samozřejmě tu jsou jiní, další, malí a poblouznění nadějí s očima jako chomáče, jindy jak dvě vypálený pojistky. Takový věci se dějou. Obrovskej kombinát. Obrovskej.
U vedlejšího stolu seděl pan Rozkopal. Možná ani neví, že už s ním po měsících nebydlím.
Dnes se snažím najít jména, jako bych jimi odlehčil tíži, nijak naléhavé.
Nesmíme se ohlédnout.

Podlehnutí slovu

Něco číhá za stromem.
Ústy klasika: To se ale nestane taková věc, že by se stala.
Nebo: To by jeden neřek, jakej jsi takovej filuta, jak típeš vajgl o kus namrzlýho zábradlí, takovej filuta. To by jeden neřek.
Nemůžu tam poslat nic, v novinách neberou a strojopis sotva přeskočí vlastní laťku. Pár orlů bělohlavých se sneslo na zem. Číhají za stromem.
Pár dní poté se za zdí ozval hekot, otočil jsem se na bok.
Participující pasta a pasta prostá. Véna vidí minci.
Představuju si, že stojím veprostřed kolotoče, ale neotáčím se.
A když to rozvinu:
Osleplé střepy hvězd se krčí pod zaprášenou pěnou dní.
(Má ztvrdlý hrot a zaníceně tře se o naškrobené plátno tmy)
Za zdí to byl hlas v pravdě nakřáplý, zmateným ukazováčkem ukazoval na ospalé mraky.
Říkala to tuším Inka, je to podlehnutí slovu.
Tak úsporně a jasně, že to snad v té (snad jen dnešní) přehršli slov zaniká. Pěna dní.
Na neviditelném psu to bylo zase "doba vymknutá z kloubů", dost možná kitát staršího data.
Klement Bochořák. Ale co bych mluvil pořád o sobě. Chci to dělat kvůli textu,
který prozatím klopýtá.

"Je příliš kalu na mém dně
co říct chci, nikdy nepovím
dvě lípy lomí větvovím
... v hluchoněmé tmě."